Stalo se to tak. V náhlém, narychlo svolaném nočním sedění městské rady bylo usneseno, že Amina musí ze Žižkova, kde za nynější situace ohrožuje frekvenci a život. Odhlasováno, že pan Červený obdrží za dům číslo popisné 1567 šest set padesát tisíc korun a okamžitě že se přikročí k rozbourání budovy а k vymanění Aminy, která bude dopravena do Troje, kde s největší rychlostí a péčí bude zařízen zoopark nákladem 5 miliónů. Panu Pučálkovi mělo být prominuto, že se vlastně dopustil krádeže v cirkusu, neboť prý tak neučinil s zištným úmyslem; proto také nemělo se dostati panu Pučálkovi za Aminu ani haléře.
Městská rada mínila a Amina měnila. Když přišli zedníci, otočila se Amina k staviteli pavlačí domu a prostě jim utekla.
Okamžitě byly telefonicky komandovány z Karlína dvě kumpanie vojáků a jeden ženijní oddíl, aby u Židovských pecí za Žižkovem obklíčily Aminu.
Když Amina spatřila vojáky, dala se na útěk a letěla s barákem pana Červeného směrem k Hrdlořezům. Vojsko dostalo povel poklusem poklus běžet za Aminou. Střílet však nesměli, neboť v polích bylo mnoho lidí.
Četníci z Hrdlořez hlásili, že Amina s domem právě proběhla jejich revírem a mířila někam k Jirnům. Do večera pak nebylo již o ní zpráv.
Ještě téže noci vytáhlo z Hradce a Pardubic několik kumpanií v polní výzbroji… Do rána měly být v Českém Brodě. Hlavní pražské velitelství počítalo, že v noci Amina s domem nebude prchat dál.
Z Prahy pak vyrazil tankový oddíl a pražská pěší posádka se ještě před úsvitem začala rozvíjet napravo a nalevo od Hloubětína. Tam stála plné tři dny a tři noci. Hlavní generální štáb zasedal v hloubětínském zámku.
Jak řečeno, tři dny již o Amině s domem nebylo vidu ani slechu. Vojenské hlídky prohledávaly přesně podle plánu jednotlivé úseky, ovšem marně.
Praha žila v rozčilení. V oknech redakcí denních listů byly vystaveny mapy, na nichž byl modrými praporky zaznamenán každý nový pohyb vojska, marně obléhajícího Aminu s domem. Občané se kupili před těmito výklady a mlčky sledovali celou akci. Sotva některý neprozřetelný Pražák docela bezděčně řekl třeba jenom: – Uvidíte, že to ta Amina ještě vyhraje! – již z hloučku vystoupil pán v bouřce a odváděl takového prostořekého na policii. Proto lidé raději víc mysleli, než mluvili, což jindy nebývalo u nás zvykem.
Noviny již čtrnáct dní měly úřední zprávy o obléhání Aminy. Každý den hlásaly: Dnes na kótě 37 opět jsme postoupili úspěšně hodně dopředu, aniž bychom při tom štvané zvíře vyplašili a další úspěšné pátrání zmařili.
Jindy opět dragounská hlídka zatkla u vesnice Újezd tři podezřelé houbaře, kteří byli dopraveni eskortou do Prahy jako podezřelí ze styků s Aminou. Takových podezřelých bylo mezi lidem českobrodským stále víc a více, až se ukázalo, že se občané nechávají zatýkat, aby se dostali zadarmo do Prahy.
Nálada ve vojsku, jmenovitě pěším, byla znamenitá. Hlídky přesně vykonávaly rozkazy; procházely kusy lesa a pátraly po sebenepatrnější stopě, která by určovala směr Aminina útěku. Každá hlídka vracející se před obědem a před večeří hlásila, že nic nespatřila.
Někdy se stalo, že desátník přiběhl se dvěma muži z lesa a rovnou k veliteli:
Hlásím, pane veliteli, že jsme našli toto!
Nic víc, desátníku? No dobře, položte to sem! – a desátník vy‑sypal tři nepatrné bobky, které však naprosto nemohly prozradit Aminu.
V novinách se hlásalo, že v hlavním velitelství se děly intriky a že vrchní velitel odstoupí. Vskutku, nastoupil nový velitel a ten z obléhání Aminy přešel k náhlému útoku. Okamžitě dal zatknout pana Pu‑
čálku, který byl v podezření, že posílal do Ouval balíky ovoce a chleba. Byl zatčen ouvalský železniční hlídač. Rodina Pučálkova byla hlídána detektivy a vojsko dostalo povel kupředu. Zvláště ženijnímu pluku bylo uloženo jít stůj co stůj v rozvinutém roji na východ úsekem mezi kótami 117 a 167.
Večerníky oznámily, že zítra časně zrána budou jirenské lesy bombardovány z dvaceti těžkých letadel a že útoku na Aminu budou přihlížeti také zástupci cizích mocností.
Někde psali, že účast přislíbil také vatikánský nuncius, že však prý holandský velvyslanec pozvání odřekl, a to proto, že s útokem ani on, ani Její Veličenstvo nesouhlasí. Večerníky s těmito posledními zprávami byly na ulici rychle zabavovány.
V mlhavém jitru vyskočilo ze Kbel dvacet bombardovacích a tolikéž stíhacích letadel. Kroužily nad Jirnami jak ostříži nad slepičí posadou. Prostranství před lesem bylo volné. Ze vzdáleného pahorku, kde byl postaven narychlo altánek, přihlíželi dalekohledy naši a cizí generálové na počínající útok.
Přesně v sedm hodin mělo započíti bombardování lesa. Skutečně také asi v tu dobu se ozvaly první výbuchy. Bombardování dělo se podle vypracovaného plánu. Aeroplány se daleko za Jirnami seřadily a znova hnaly útokem na les. Bylo vidět, jak shodily černé tečky a vtom les zapraskal a zaduněl v šíř i v dál.
Čekali, že hned po prvním útoku Amina se splaší a uteče, místo Aminy však vyběhl z lesa hajný Podzimek, kterému zapomněli oznámiti, že se do lesa po celý den nesmí. Když hukot motorů ochabl
v dálce, bylo ho slyšet po celém kraji:
Pacholci zatracený, copak jste nečetli vyhlášku, že se v lese neumí kouřit? Bando jedna, jestli já vás některýho najdu, tak vás tou holí utluču na prášek.
Dva vojíni se k němu rozběhli, aby ho odvedli z dosahu leteckého útoku, ale museli se úprkem vrátit, protože hajný se na ně hnal holí.
Počkejte, psi bídný, jestli já vás dopadnu, tak to ste vy, co ste to zapálili.
Rozzuřeného Podzimka museli svázat a zavřít. V leteckém útoku se pak pokračovalo do devíti hodin. Ničeho se však nedosáhlo, jen že les se pořádně polámal a spálil. Když letadla vyházela všechny trumfy, zamířila do Kbel, kde zahanbeně ztichla. Panstvo se rozjíždělo z velitelského pahorku pomalu a rozmrzele do Prahy.
Odpoledne vyslýchal nový vrchní velitel hluchého hajného. Tři štábní kapitáni se střídali ve řvaní na starého Podzimka a ten ještě sotvaco pochytil. Po dlouhé chvíli z něho vylezlo:
Nehledají voni, jako myslím tady toho zlatýho vojenskýho pána, nehledají voni toho velkýho psa s tím dlouhým krkem, co bydlí v tom kamenným domě a nosí si ho s sebou?
Vrchní velitel si posadil starého Podzimka na klín a tři kapitáni psali, co bude mluvit: Ale hajný mnoho neřekl.
Ten je přece ve Vanyšojc cihelně!
Kde že je, kde že je? – tázal se vzrušený generální štáb.
Ve Vanyšojc cihelně, dyť to povídám!
Rozložili mapy a hledali Vanyšovu cihelnu, ale ani na nejpodrobnějších vojenských mapách nebyla Vanyšova cihelna nikde zakreslena. Ke všemu starý Podzimek se divnou náhodou opil a nevěděl o sobě, tím méně o zmíněné cihelně. Telefonovalo se do Prahy na Vojenský zeměpisný ústav, na všechna velitelství, nemají‑li tam někde mapu, kde by mezi Prahou a Českým Brodem byla zaznamenána Vanyšova cihelna. V ředitelství Cihlářské banky dva vysocí důstojníci vyzvídali na generálním řediteli, co ví o Vanyšově cihelně, ale bylo jim řečeno, po podrobném prohledání všech záznamů, že Vanyšova cihelna není vůbec známa jakožto cihelna v provozu. Existuje prý Valešova cihelna v Kozolupech u Plzně.
Děkujeme, tedy Vanyšovu cihelnu neznáte? Díky.
A důstojníci odcházeli z Cihlářské banky s nepořízenou. Čirou náhodou objevil ještě téhož večera jeden rotmistr u svého chlapce ve starém skautském kalendáři mapku pražského okolí, kde mezi obcemi Ouvaly a Horoušánky byla zaznamenána Vanyšova ci helna.
Ještě téže noci byl rychle organizován útok na toto místo. Oddíly ženistů začaly již v půlnoci kopat za ouvalským nádražím široké zákopy, a to proto, aby Amina, podařilo‑li by se jí utéci, do nich spadla. Před východem slunce stál dva kilometry od cihelny útočný plynový oddíl, kterému bylo svěřeno zajmutí Aminy. Vojáci kulometných rot dostali také masky a měli nařízeno, že si je na povel nasadí na obličej a chytnou se za ruce. Rozkaz zněl utvořit rychlý obchvat, kdyby Amina chtěla prchat.
Takových vojenských obchvatů bylo sedm a za nimi stáli zákopníci s lopatami a motykami.
Rozbřesklo se na východě. Nad krajem poprchávalo. Důstojníci s ohrnutými límci rozdávali tiše rozkazy. Mužstvo přední linie si nasazovalo masky. Přihnal se kurýr na motocyklu, odevzdal depeši
veliteli oddílu.
Na tichý povel padli vojáci na zem a plížili se vpřed. Bylo ticho, jen déšť pleskal do hlinité půdy stále silněji. Hleděli, natahovali se, zda uvidí již cihelnu, a najednou strnuli i s důstojníkem. Z jámy docela nedaleko čněl Aminin krk. Někteří vojáci se začali chvět, jiní jen mysleli na rodiče a své blízké doma. Dán němý povel, aby i zadní řady nasadily masky a chopily se za ruce. Vykonávali rozkaz nervózně. Zákopníci museli lopatami šťouchat před sebou vojáky do zad, aby necouvali.
Amina spokojeně okusovala zbytek trávy a nejspíše neměla ani zdání, že nepřítel je tak blízko; jinak by nebyla tak klidně pohazo‑
vala hlavou. Bylo slyšet dětský pláč a pak ženský hlas:
Franto, nezapomeň, že musíš Šnekovi přinést eště ňákou trávu, von to všechno už sežral.
Velitel oddílu najednou vstal a vzkřikl:
Hurá – všichni za mnou!
Mužstvo pomaleji vstalo a běželo za důstojníkem ke kraji jámy. Amina dole v jámě se snad poprvé v životě lekla. Stáhla se do domu, aby ji nemohli zastřelit.
Ve velké jámě kromě Aminy s domem se tetelil před sbíhajícím se vojskem ještě otrhaný muž a žena s dítětem.
Vojsko jim podalo provaz dolů a vytáhlo po něm neznámé lidi.
Není v domě žádný člověk? – zeptal se přísně důstojník otrha‑ného muže.
Prosím ne, – řekl muž.
Začal plynový útok na Aminu. Do jámy byl puštěn slzavý plyn. Amina sebou začala trhat. Hrabala nohama v domě, jako by se chtěla podkopati. Pak klesla, zase se posledními silami postavila, vyrazila střechu a seskočila dolů. Noha jí však na rozmoklé hlíně sklouzla a Amina se svalila. Vojsko s maskami se rychle sbíhalo dolů a svazo‑
valo raněnému zvířeti nohy.
Amina se nebránila. Dívala se velkýma uslzenýma očima smutně na maskované vojáky, jako by se jich ptala: tak to mě tady necháte udusit?
Svázanou Aminu vytáhli pracně nahoru na volné prostranství, kde až bylo možno volně dýchati. Nepokoušela se ani vstávat, jen hlavu zdvíhala, aby si vojáky mohla lépe prohlédnouti.
Celý generální štáb se sešel u Aminy. Vojenští doktoři zavázali
Amině nohu. Pak jí nastrčili hlavu do obojku a přivázali na dlouhou oprať. Zkoušeli, zda neuteče. Povolili jí provazy na nohách. Amina se snažila postaviti se. Kulhala, ale jít mohla.
V novinách se všechno vysvětlilo, poněvadž od těch chvil se zase mohlo o Amině volně psát. Amina byla v hliništi, kterému říkali Vanyšova cihelna, od prvních dnů svého útěku. Našla ji tam rodina potulného šlejfíře, který, když viděl, že zvíře s domem na sobě je pokojné, ujal se Aminy a ubytoval se v domě se ženou a děckem. Říkali Amině Šnek, protože nosila s sebou dům. Pan Pučálka je tajně podporoval potravinami.
Ten den a noc strávila Amina pod vojenským stanem. Vojsko rozdělalo ohně a zpívalo do noci. Důstojníci s Aminou poslouchali.
Amina přilnula k vojákům, nikdo z nich jí neubližoval.
Do Prahy se táhlo s hudbou. Již od Hloubětína stály na obou krajích silnice nesčetné davy pražského lidu. Vítaly Aminu jako hrdinu. Hudba vyhrávala a za ní pokulhávala Amina, vedená šťastnými vojáky. Obecenstvo zdravilo srdečně pražskou posádku, která přes všechnu přísnost svých vedoucích přece nedala Amině ublížit.
Aminu odvedli do Troje, kde byla slavnostně odevzdána vojenským velitelem zástupci města. Všechna ta pocta Aminu těšila, ale přece při vší té slávě natahovala krk a hledala Pučálkovic rodinu. Nikde nikoho z ní neviděla. Po dlouhém pochodu jí začala otékati noha.