Рo meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů: pana Pučálku, paní poštovní tajemníkovou Pučálkovou, povoláním manželku, a děti Vaška, Růženku a Libora.
Byla to rodina veskrze pořádná a tichá, což potvrzoval nesčetněkrát sám pan domácí, když tvrdil, že kvůli takové partaji, jakou jsou tihle Pučálkovi, by se nemusela rušit žádná ochrana nájemníků. Také paní domácí chválila zvláště děti Pučálků; už prý odmalička, kdy ještě neuměly pořádně říci táta‑máma, dovedly slušně pozdravit – rukulíbám. Ovšem mimo domácí lidi a mlékařku odnaproti o Pučálkových v ulici nikdo nevěděl. Teprve příchodem Aminy do rodiny začala se známost, ba možno říci sláva rodu Pučálků šířiti rychlostí velké vody.
Pokud se přesných dat týče, víme, že Amina přišla k Pučálkům ve středu. Kterou středu, to již si ani sám pan tajemník nepamatuje, ale středa to rozhodně byla… poněvadž žena prala a já musel s dětmi na procházku – vypráví.
Poslechněme dále zprávu pana poštovního tajemníka o příchodu Aminy k nim. – Tedy správně řečeno, to nebyl ani tak příchod, nýbrž přínos. Najedli jsme se v poledne a moje povídá: mám dneska moc prádla, vem hezky děti a alou ven! Musím přiznat otevřeně, že ženu mám hodnou, váží si mne, ale jak řekne alou, tak musím poslechnout, když nechci, aby psali v novinách o hrozné tragédii u nás v rodině. Popadl jsem tedy svou mladou generaci a hajdy trojka ven na procházku, aby žena mohla vyprat a uklidit.
To je vždycky moje největší týdenní starost, kam máme jít ve středu odpoledne. Vašek chtěl tehdá do Kbel na letiště. Libor zase vlakem k babičce do Přeštic a Růža k cukráři. Výsledek každé takové naší ankety – kam s nimi – je, že koupím dětem burské oříšky a táhneme od nás ze Žižkova dolů na karlínskou Invalidovnu. Tenkrát odtamtud zrovna odjížděl cirkus. Děti mě div nestáhly pod kola vozů. Náš Vašek, ten jak vidí něco takového, je jako divý; kdybych mu nebyl dal pohlavek, byl by snad vlez slonovi do chobotu. Růža s Liborem jsou přece už slušnější a trochu se bojí, ale kdepak Vašek.
Cirkus za velkého křiku a houkání odjel a zbylo po něm jen pár kolíků v zemi a větrem okousané kolo manéže. Procházeli jsme se mezi těmi zbytky slámy. Musel jsem dětem vyprávět o Ivech, tygrech – a naši kluci se mi dali do breku. Že prý je jim líto těch malých lvíčků, kterým lovci zastřelili maminku. Vtom najednou spustí Růža křik… já se hrozně lek, že snad mi tam holku žere nějaký zapomenutý pardál, a zatím slyším, že Růža píská radostí – prej, tatínku, hele, tady je štěňátko!
Letěli jsme tam, a vskutku, v chumáči slámy spalo žluté štěně.
Bylo vidět, že lidé z cirkusu ho tam, chudinku, pohodili, protože, prosím vás, psů je v každém cirkusu víc než dost. Děti se mohly zjevit a pořád jen – tati, vemem si ho domu, viď, viď že jo, tati, slyšíš, že si ho vemem? To se rozumí, že ho tu nenecháme zajít, povídám.
Nu, a popadli jsme milého psíčka, musel jsem ho dát do peleríny, protože děti by ho jistojistě byly umačkaly, jakou měly radost. Čím více jsme se blížili k domovu, tím větší strach jsem dostával z naší mámy. Ona moje žena pro tyhlety, nu, abych tak řek, hlouposti, nemá ani trochu pochopení. Proto jsem začal ještě před naší ulicí vyjednávati s dětmi. Jářku, co myslíte, nebude se maminka zlobit, že neseme psíka do sednice, neměli bychom ho raději odevzdat strážníkovi…?
Ani domluvit mi haranti nedali. Proboha tě prosíme, tatínku náš zlatý, nedávej nikomu toho psíčka. Nech nám ho, stále mleli kluci svou. Vašek sliboval, že se teď bude tak ohromně učit, že jsem měl strach, aby mi kluk neudělal v páté třídě doktorát, Libor sepjatýma ručičkama sliboval, že už od nynějška ani kapánek nezazlobí a pořád teď bude hodňoučkej. Růža, to už je mámin diplomat, když viděla, že kluci jsou do psíka diví, hned usoudila, že si s ním sotvakdy bude moci pohrát, protože jí ho nikdy nepůjčí; proto začala připomínat, že takový pes moc nadělá a maminka má beztoho moc práce. Právě, když jsem já, táta, se svými dvěma syny houževnatě popíral dceřino stanovisko o nečistotě psů v bytě, štěňátko v peleríně sebou mírně hnulo, děti však slíbily, že to mamince nepovědí a skvrny z peleríny
všichni společně vypereme.
Věděl jsem, že moje nebude chtít rozumět radosti našich chlapců, přece jsem však neočekával, že nám naše máma tak vynadá jako tehdá, když jsme přitáhli se štěnětem z cirkusu domů. Před dětmi mne nazvala slabomyslným a už prý se vůbec nebude divit, jestli zítra přitáhnu s párem hříbat, aby si kluci mohli udělat z bytu jízdárnu. Ještě nějaké kočky abych prý přines, a pak už jenom potkany a tchoře. Jak říkám, žena je dobračka, ale nesmí se rozčilit, a ona se zlobí někdy od rána do večera.
Tenkrát do noci nebyla s naší mámou řeč a já musel vyslechnout mnoho urážek a hrubostí za to, že jsem dětem udělal radost. Naši kluci, místo aby byli při tátovi, popadli štěně a schoulili se s ním ke kamnům a ode mne odpadli jako šlechta od víry. Teprve večer, když jsem mámě naštípal ve sklepě dříví, nanosil uhlí a vyleštil rám kolem plotny, dalo se s mou starou trochu mluvit. Vysvětlil jsem jí, jak jsme se dívali na stěhující se cirkus, jak to naše kluky chytlo. Líčil jsem jí, že přece jenom náš Vašek a Libor jsou lidé citliví, že na ně zapůsobilo surové řvaní cirkusáků a bylo jim líto všech těch zvířat.
Vysvětluji ženě, že to byla Růža, a ne já, kdo štěňátko našel, a chci jí potvrdit, že i nápad, abychom se opuštěného zvířátka ujali, vznikl
v našich děckách, proto uhodím na kluky s otázkou:
Tak, chlapci, přiznejte se sami mamince, kdo chtěl, abychom si psíčka vzali domů?
A kluci dvojhlasně jedním dechem volají od kamen:
Ano, maminko, tatínek!
Načež se v mámě opět vzbouřila krev a řekla:
Vždyť jsem si to myslela, že to byl tvůj nápad, ty starej blázne, a už mi nelži a nesváděj nic na děti, ty mají lepší rozum než ty!
Pan vrchní tajemník Pučálka při vzpomínce na trpké začátky, jaké mu bylo prožíti v rodině kvůli Amině, se vždy rozčilí a nechce o tom přímo s nikým mluvit. Proto sami jen krátce konstatujeme, jak se měly první věci s Aminou u Pučálků.
Napřed říkala paní vrchní tajemníková, že je to chcíplé, protože kdyby to bylo živé štěně, vrnělo by a později štěkalo. Pan tajemník s dětmi dokazoval, že pes je živý, že tohle je jistojistě čistokrevný bernardýn a tento vzácný druh že je inteligentní, tudíž nevrní a tím méně štěká.
Co je to za psa, bernardýn, není to takovej ten velkej hafan, – ptala se zle paní Pučálková, hotova, je‑li tomu tak, ihned zvíře
vyhodit. Pan tajemník však se začal honem dušovat:
Co tě to, maminko, napadá, tohle nejsou taková ta telata – psi. Já vím, které ty myslíš, tohle bude malý, docela malý psík, se srstí jako plyš a náramně vzácný druh. Děti, představte si, kdybychom tak to zvíře vypiplali a potom dostali za ně na výstavě nějakých sto tisíc franků!
Jdi, ty řečníku i se svými psími stotisíci, a piplej se tuhle s dětmi, a ne se psy. Já vím, že Vašek teď nesáhne na knihu a bude samá blecha. Je to beztoho nějaká mlíkařská Amina.
Od té chvíle všichni u Pučálků říkali štěněti Amina.
Trvalo to celý týden, než se rodina uklidnila. První dni se kluci od pelechu s Aminou nechtěli hnout. Knihy si brali k Amině, úlohy psali na zemi u Aminy a v poledne snědli bramborovou polévku, které jindy u stolu sotva vzali pár lžic, u Aminy do dna. Paní Pučálková sice sem tam bručela, že jí táta se psem děti zblázní, ale dopoledne, když byl muž v úřadě, Růža a Vašek ve škole a malý Libor usnul, vzala štěně jako máma do rukou, omyla mu čumáček a naučila je cucat mlékem namáčený rohlík zabalený v gáze. Později Amina pila ze lžíce a brzy uměla lokat cucákem z láhve. Mohlo to býti týden či snad víc, když povídá paní Pučálková při obědě muži:
Poslechni, táto, pojď se podívat na toho tvýho bernardýna, já nevím, ale mně se zdá na psa příliš krkatý.
A vskutku, Amina bylo štěňátko baculaté, nožičky rozčepejřené a krček na psíka dosti dlouhý a na něm čumáček milý jako u kozlátka.
Inu, jak jsem povídal, – usoudil pan vrchní tajemník, – bernar‑dýnů je moc druhů a tohle, jak to tak vypadá, bude nějaká krkatá rasa.
Do večera Amina zvedla krček a pokoušela se postavit. Celá rodina večeřela u Aminy a děti musely dostat naplácáno, protože tatínek s maminkou chtěli jít spát a ani Libora nebylo možno dostat do postýlky.
Když paní Pučálková zhasla, z dětí nikdo nespal; za chvíli ve tmě a tichu se ozvalo jemné ťukání po linoleu. To se Amina poprvé rozběhla po sednici.
Ticho, děti, nechte ji, dopřejte jí trochu klidu, ať se chudinka proběhne, – řekla paní Pučálková a přitulila se k panu vrchnímu poštovnímu tajemníkovi se slovy: – Táto, slyšíš, já už nenadávám!