Rádio a noviny roztahaly událost s Aminou při žižkovském požáru po celém světě. V Praze o Pučálkovic žirafě mluvili lidé doma, v ka‑
várnách, a pan ministr v ministerské radě.
Policie stále udržovala pořádek v Bratislavské ulici. Tramvaje, zvláště odpoledne, vozily víc obecenstva na Žižkov než na veletrh.
To ani na korunovační klenoty se nepřišlo tolik lidí dívat jako na Pučálkovic Aminu.
Pan Pučálka měl už nový kabát, chodil po vysokých úřadech a rozmlouval s ministerskými rady jako s dobrými známými. Paní Pučálková se také začala parádit. Šila jí švadlena paní ministrové a slušelo jí to. Zprvu se trochu styděla v krátkých sukénkách, ale pak si zvykla a nebylo jí už chladno na kolena.
Paní Pučálková jela s paní ministrovou autem k dětem do Přeštic. Žanda s maminkou plakaly, kudy chodily, nad štěstím své Anduly a děti, když viděly automobil, zapomněly se k mámě hlásit.
Jen aby všechna ta sláva byla požehnána a von, Pučálka, neztra‑til hlavu, – říkala maminka paní Pučálkové.
O Pučálkovic Amině jednalo se již v městské radě. Otázka zoo‑logické zahrady v Praze stala se aktuální. Příznivci pana domácího v radě dokazovali, že zahrádka domu č. p. 1567 úplně stačí jako první pražská zoologická zahrádka. Dokonce mluvčí se vytasil se seznamem zvířeny, kterou by pan Červený k Amině byl ochoten opatřiti. V seznamu byli uvedeni: divoký králík, liška, papoušek, levhart a orel. Poslední dva exempláře byly ovšem vycpané, v závorce však bylo podotknuto: od živých k nerozeznání. Pan Červený nabízel ještě tygří kožešinu a akvárium.
V novinách vzplanul boj o zoologickou zahradu, jak se potom vlastně ukázalo, boj o Aminu. Paní Pučálková s dětmi, s paní ministrovou a se Žandou se proháněly po lesích a hájích. Jezdily z Přeštic na Šumavu a neměly potuchy o starostech pana Pučálky v Praze.
Bylo na konci léta. Pražáci byli mrzutí, že se museli vrátit z mysliven a lázní zase do práce, a proto hádky o Aminu se vedly na radnici, v kuloárech a v novinách s veškerým vztekem bez úcty.
Pan Pučálka, člověk dětsky prostoduchý, nevýbojný, nestačil sledovat a obsáhnouti celou tu kampaň, k níž dala podnět jejich Amina.
Seděl doma u Aminy a nechtěl vědět nic z toho, co o něm psali.
Ať nám dají pokoj a starají se o své, viď, Amino! – říkal a díval se s Aminou z okna.
Bratislavskou ulicí procházely průvody lidí z venkova. Čedok zastavoval pod oknem u Aminy a muž s troubou vysvětloval v různých řečech životopis žirafy a líčil divuplně dvě její příhody. Když pan Pučálka jakoby náhodou se objevil vedle Aminy v okně, ukazoval hlásný z Čedoku na něho.
Dámy a pánové, teď právě vidíte objevitele Aminy, pana Václava Pučálku, narozeného r. 1884 v Chrástu u Plzně. Již od mládí choval v sobě lásku ke zvířatům a jednou, ještě jako hošík sotva čtyrletý, když spatřil, jak kočí bije surově koně, rozplakal se a hrozil surovci svou malou pěstičkou.
Tato příhoda, šířená z trouby rusky, francouzsky, anglicky a jinými jazyky, zanechala v turistech mocný dojem. Cizinci v autokaru, jakmile se pan Pučálka objevil podruhé, tleskali a někdy též volali: – Bravo!
I jděte a nedělejte si ze mne blázny. Vy se na mě vyfláknete, jako já na vás, – bručel si zamračený pan Pučálka u okna. – Kdybyste mi nebyli dali za to těch pět tisíc, tak bych vám tyhle tajtrlíky tady nedělal, vždyť já jsem úředník a žádný váš kašpárek, abyste mi plácali.
V jedněch novinách vyšel článek Žižkovský humbuk se žirafou. Psali tam, že žižkovský domácí Č. a jeho fámulus, jakýsi P., mrzačí ubohé zvíře a teď, když svým cirkusáckým humbukem rozvířili pozornost na všech stranách, že nutí obec, aby koupila onen starý barák se žirafou za jeden a půl miliónu. Pana Pučálku charakterizovali jako nicotného človíčka, kterému před krátkou dobou ještě nemohli svěřit na poště ani zapsání rekomanda. A dnes se ten pán pohybuje na nejvyšších místech jako páv. Ze svých kolegů nezná nikoho, ačkoliv donedávna byl rád, když mu půjčili na párek a housku. Ovšem, dnes už je ten pán nepotřebuje, poněvadž k němu chodí pan ministr. Jeho žena si jezdí s paní ministrovou po Šumavě. Jinde by něco takového nebylo možné, to jen и nás se dělá žirafí politika, ale pro koho? Snad pro kočku.
Pan Pučálka vztekem rozježený letěl k panu domácímu. – Pane domácí, četl jste tu sprostotu o nás? No to je přece škandál, to nenecháme jen tak.
Ale jen se nerozčilujte, ať si píšou, co chtějí. Hlavně aby to byla pravda a ten půldruha miliónu nám dali.
Pan Pučálka nechápal, jak může jeho domácí takhle mluvit a s takovým klidem a chutí dál jísti.
Jen buďte bez starosti, můj zlatej Pučálko, my jim všem vytřem zrak. Jen ať nadávají; horší by bylo, kdyby nepsali nic. Zaplať pámbu za tu vostudu, – řekl pan domácí se soustem v ústech. – Jen jděte klidně k Amině, já k vám přijdu a vysvětlím vám své plány.
Pan Pučálka vyšel od domácího jako ze hřbitova. Nedovedl vyjádřiti svůj smutek v duši a neuměl se bránit. Proto také plány pana domácího se počaly brzy provádět.
Nájemníci z domu byli vystěhováni. Pučálkovým bylo vyhrazeno celé první a druhé poschodí. V neděli dopoledne byl pořádán před domem koncert. Dole byla kancelář a pokladna, kde dvě slečny odpovídaly na dotazy a nabídky. Pan Pučálka denně strávil obchodními záležitostmi dvě hodiny v kanceláři. Vyjednávalo se s tabákovou režií o nových cigaretách „Amina“, které, ač lepené, byly brzy s velikou chutí kupovány a kouřeny. Třicet sedm velkých továren se ucházelo o obrázek Aminy v okně a s jednadvaceti světovými firmami uzavřel pan domácí Červený výhodnou dohodu, že smějí užívat značky se žirafou. V kanceláři pracoval mladý výtvarník, který kreslil různé sestavy a obrazce, v nichž se proplétal krk Aminy se jménem Pučálka. Ten chudák se všemu tomu nebránil a jen spínal ruce a šeptal:
Božíčku, božíčku, to už není déšť, ale liják peněz. A co si počnem, jestli to ti lidé budou chtít zpátky!
Čeho by se však nebyl nikdo nadál, se stalo. Amina onemocněla.
Pučálkovic Amina otrávena! hlásaly velké články v denních listech. Paní ministrová v Přešticích se honem spojila telefonicky s manželem v Praze a bylo jí řečeno, aby paní Pučálková s dětmi zatím nejezdila. Aby byli všichni klidni, u Aminy že jsou tři profesoři; že sice nic určitého ještě nemohou zjistit, ale doufají v uzdravení. Večer před spaním Vašek, Růža a Libor se modlili, aby dobrý Bůh dal tatínkovi a Amině zdravíčko.
Amina věsila krk, dva dny již nežrala a jen smutně pohlížela na davy dole. Lidé až z Braníka a z Kobylis přicházeli a nosili jí kapustu, mrkev, ale Amina neměla na jídlo ani pomyšlení.
Aminko, kukuč! Aminko, heleď, co mám, chceš? Na! – volali přátelé z ulice, ale Amina sebou ani nehnula.
Těžko bylo lékařům ji prohlédnouti; tělo bylo stěsnáno v pokoji a krk visel ven z okna až do přízemí. Rychle zařídili domácí telefon a jeden profesor s asistentem proklepávali Aminu v pokoji a druhý profesor jí prohlížel v přízemí v okně čumák. Telefonovali si navzájem nálezy a poznatky a zjistili, že jedovatý kus vězí na několika místech dlouhého jícnu.
V takovém případě je nejlepším prostředkem strčit prst do krku, ale tady to půjde asi sotva, – řekl nešťastnému panu Pučálkovi a domácímu nejstarší zvěroprofesor.
Třetího dne zrána se konaly přípravy k operaci otráveného krku
Aminy. Z vikýřů na střeše vystrčili kladky na tlustých tyčích a spustili provazy. Na ně pak zavěsili pracovní pavláčku, podobnou té, jakou mají zedníci při opravě fasád domu. Jenomže tohle byla pavláčka
čisťoučká a na ní stolečky jako sníh.
Na operaci Aminy přijel se podívat starosta s městskou radou. Přijeli a prohlédli si celý dům. Pan Pučálka měl pana starostu a pány radní uvítat řečí, ale rozplakal se při prvních slovech, protože stále myslel na nemocnou Aminu.
Páni radní s upřímnou účastí těšili zničeného pana Pučálku, a ten jim za to vděčností div ruce nezlíbal.
– Ona je vám, páni purkmistři, chudáček tak trpělivá. V noci jsem si vždycky na ni posvítil. Na dnešek ani oko nezamhouřila. Jsou to dnes ale lotři na světě, když mohou takovýmuhle zvířeti ublížit, – bědoval.
Starosta nařídil, aby policie pátrala po ničemovi, který Amině hodil jed.
V poledne se Bratislavská ulice uzavřela a přístup měli jen pozvaní a známí pánů z města a cizí žurnalisté. Na protějším chodníku byly rozprostřeny koberce a postavena křesla.
Dán pokyn, aby nikdo nemluvil. Nastalo hrobové ticho, jen zdáli často zakručelo blížící se auto, ale tu hned strážníci s pendrekem na ústech a po špičkách spěchali zjednat pořádek.
Bolestně zaskřípaly kladky a pět doktorů se dvěma ošetřovatelkami se sneslo z druhého poschodí až dolů. Omyli Amině krk sudem benzínu a pak jí něco dělali v čumáku.
Uspávají ji, – šeptali si diváci.
Spustili ještě dvě sedátka, podobná houpačkám; do jednoho usedl starý profesor v bílém plášti, s nůžkami v ruce.
Nastalo ticho jako v hro bě. Jen fotoaparáty zacvakaly, jako když vojáci nabíjejí pušky. Operatéři točili kličkou a starý profesor v houpačce zaťal do krku dole nůžky, zapískl a vznášel se pomalu nahoru stále drže nůžky v Aminině krku. Páral jí krk jako krejčí nohavici.
Dole pod pavláčkou stál pan Pučálka a plakal.
Voni mi ji zabijou, já to vím, – vykřikl srdceryvně, když ho dva strážníci něžně odváděli do domu, aby se uklidnil.
Druhý lékař se pak vznesl v houpačce. Měl plný klín vaty a nástrojů. Rychle rozříznutý krk otvíral a vytíral jódem.
Oba profesoři pracovali rychle a v tichu. Jejich povely zněly úsečně, takže diváci s otevřenými ústy hleděli na jejich výkon jako na nebezpečnou atrakci v cirkuse.
Mladší se nakláněl k rozevřenému chřtánu a lidé dole se hlasitě domlouvali, že už našel, co Aminu trápilo. Skutečně. Lékař něco
vybíral z rány a podával dolů.
Lékaři na sebe volali latinsky a druhému profesorovi podali z okna jehlu s dlouhou lesklou nití.
Jéé, ten umí rychle zašívat, to by ani krejčí nedoved! – žasli diváci.
Rána byla vskutku bleskurychle zašita. Bezvládný krk Aminin pak vyzdvihli nahoru na střechu, nad okapem položili jí hlavu do peřin, přivázali k vikýři a krk obalili teplými dekami.
Bylo po atrakci, lidé se pomalu rozcházeli. Povídalo se, že to Amina nevydržela, že prý jeden z profesorů prohodil, když lezl dolů: – Já to věděl, že to je marný.
Večerní vydání novin však hlásila, že se operace zdařila.
Pan domácí pořádal navečer tichou hostinu na počest zvěrolékařské fakulty. Byl tam pan purkmistr a novináři. Po hostině podával nejstarší profesor kratičký výklad o příčinách Amininy nemoci.
Byla to, páni novináři, silná rozkladná otrava a zvíře by jí bylo za dva dny určitě podlehlo.
A co to bylo, co to bylo? – ptali se všichni s tužkou v ruce.
Maličkost, pánové, malý kousek staré kachny, ale o to horší, že maso bylo zabaleno do kusu špinavých novin a v těch se zkažené jídlo teprve rozkládalo a hnilo.
Žurnalisté prohlíželi mokrý kousek zmačkaného listu. Byl tam článek: Rozbila mu hlavu ústředním topením, aby zachránila teplo rodinného krbu!
Jeden žurnalista v kostěných brýlích se tázal: – A to, pane profesore, zvíře tak málo snese, že je hned otrávené?
Právě proto já vždycky říkám, pane redaktore, – smál se profe‑sor, – že zvíře do politiky nepatří.
Lékaři se ptali, kde že je pan Pučálka. Nemohli ho najít.
Byla měsíčná noc, ne však chladná. Hlava Aminy ležela se smutnýma očima na střeše v peřinách. Ve vikýři u ní seděl pan Pučálka a dával obklady na horké čelo Aminy. Těšil ji, jak mohl, šeptal jí do ucha, co jí koupí, až se vystůně.
Když usnul, zdálo se, že se Amina usmívá.