Město kolem už spalo, Amina pod postelí dokonce chrápala, jen pan Pučálka huboval dlouho přes půlnoc bez pomyšlení na spánek:
Když jsi nám rozkousala o svátcích stromeček, tak jsem si my‑slel – no, je to štěně a z nerozumu neví, co dělá. Ale žrát sousedům kytky z oken, to už je trochu moc. Slyšíš, ty rozjívená? – A pan tajemník skláněl hlavu pod postel, aby to Amina opravdu slyšela.
Teď se s tebou zlobit nebudu, abych nikoho vedle nevzbudil, ale ráno, abys to věděla, dostaneš pořádnej vejprask.
Přes všechno uklidňování se pan tajemník zlobil dál do noci a mnohokrát, skoro již v polospánku, vylétl z postele a chodil po bytě s rukama vzadu založenýma a myšlenkami dopředu rozběhlými.
Já tě teď začnu drezírovat! Máma s dětmi je pryč, aby mi do toho nemluvily, a já tě od zítřka začnu, milá Aminko, prohánět. Jo, jo, ty jsi moc zvlčilá. Hladem tě trápit nebudu, to by byl hřích, ale poslouchat budeš muset, nebo tě tady pán zmlátí. Tu máš, tu máš, tak – na!
A pan tajemník, jak v duchu mlátil Aminu, ve skutečnosti bil jen zaťatými pěstmi tak dlouho do vzduchu, až shodil konev s vodou na umyvadle.
– Tím vším jsi vinna ty! – hrozil pod postel a usnul s obkladem na hlavě.
Celý příští týden dělala Amina, možno říci, dobrotu. Výprask nedostala, protože pan tajemník byl rád, že od sousedů se nikdo nad zničenými květinami nepozastavoval. Nejspíš mysleli, že to způsobila kočka. Amina už k oknu nesměla, a když, tak jen na chvilku
v noci, a to, sotva pootočila hlavou, už ji hnal pan tajemník pryč.
Paní Pučálková s dětmi venku netušily, jak ohromně Amina vyrostla. Panu tajemníkovi, který byl stále s Aminou, to nepřipadlo, ale skutečně do dubna ten zvláštní pes tak vyrostl, že byl nejméně třikrát tak veliký jako o Vánocích.
Však ona taky toho sní, – říkával si pan tajemník, když se tak s uspokojením díval na svého bernardýna. Amina sílila každým dnem. Její krk postupoval mnohem rychleji než pan tajemník v úřadě. V poledne a večer už nesměla lézt u stolu na stoličku, protože dosáhla krkem i ze země dokonce až přes stůl, a když si jednou
vlezla na židličku, rozbila hlavou cylindr na visací lampě.
Přišel máj, lásky čas. V Přešticích bylo hezky, louky voněly, v sadech přesně podle hymny skvěl se jara květ a paní Pučálková byla netrpělivá, proč již celý týden muž z Prahy nepíše. Napřed si myslela, to on chodí na procházky do Stromovky a leckams, pak však už uznávala, že aspoň řádku, že jsou s Aminou zdrávi, by v každém případě mohl poslat. Paní Pučálková chodila spát se slovy: – Ach jo, mužští jsou všichni stejní.
Nespala dlouho. Mohla být tak půlnoc, když z pošty přinesli telegram. – Kristepane, copak se stalo! – vykřikla bledá paní Pučálková. Vašek s Růžou se probudili a leknutím plakali, jen malý Libor spal. Telegram zněl:
AMINA – ZIRAFA – STOP – NIC – SE – MI – NESTALO – STOP – PRIJED –
Ježíšmarjá, co to má být, snad se nezbláznil? – vykřikla paní Pučálková a omdlela. Žanda a ostatní příbuzní s maminkou paní
Pučálkové si potom, když bylo dobře, marně lámali hlavu nad smyslem telegramu.
Vlak se spojením na Prahu jel až po desáté hodině dopoledne. Do té doby usoudila nešťastná paní Pučálková, že její muž byl s Aminou někde venku, nejspíš u cirkusu, jinak to není možné. A tam že Aminu chytla nějaká žirafa a pokousala také Pučálku. – Když s ním je to těžké, nedá si říci. Kam tam leze s Aminou k cirkusu, to jí chtěl jistě ukázat, kde ji našel. Jen jestli se mu nic nestalo, jen jestli se mu nic nestalo! – drkotaly paní Pučálkové myšlenky v hlavě jako kola vagónu.
V Plzni ji napadlo koupit si noviny, aby se dověděla, který cirkus je to v Praze. O cirkusu však v novinách nic nebylo. Vlak se hnal k Rokycanům, když paní Pučálková vytřeštila oči na sloupek v „Denních zprávách“: Žirafa mu zachránila život. Paní Pučálková nemohla dočíst… Při zprávě, že 43letý Václav Pučálka, poštovní úředník, vypadl z okna… se paní Pučálková v uhánějícím rychlíku zhroutila. Klesla hlavou do kouta kupé a ztichla v myšlenkách i vědomí. Dva spolucestující mysleli, že si zdřímla.
Vlak letěl jako ve vatě. Teprve před Zdicemi nabývala paní Pučálková pomalu síly se vzchopit. Kola vlaku přeskočila náhle zase do svých kolejí a v uších bledé paní Pučálkové hučela tma. Vzchopila se docela a četla v slzách:
Včera po osmé hodině večerní zavolal poplašný signál žižkovské hasiče do Bratislavské ulice. Když hasiči okamžitě přijeli, uviděli místo ohně ve vzduchu mezi prvním a druhým patrem domu č. p. 1567 člověka, kterého držela mladá žirafa v tlamě za spodky. Hasiči roztáhli plachtu, po žebříku vylezli a člověka ve spodním prádle z tlamy žirafy snesli. Je to 43letý Václav Pu-
čálka, poštovní úředník, který nejspíše se příliš nahnul z okna, až vypadl, a byl by se jistě zabil, kdyby jeho žirafa Amina ho nebyla v poslední chvíli zachytila a držela do té doby, než přijelo záchranné mužstvo. Zajímavé je, že pan Pučálka až dosud nevěděl, že chová doma žirafu, a Aminu považoval za psa, dokonce za bernardýna, kterého jako štěně s dětmi našel и cirkusu.
Zbytek cesty do Prahy a z nádraží paní Pučálková si musela držet nos, neboť se zdálo, že se jí hlava bolestí roztrhne do všech světo‑
vých stran. Nohy jí podklesávaly, když se octla v ulici, kde bydleli. Před domem stála kupa lidí a ukazovali k nim do druhého patra, kde bylo vidět vyražené okno.
Zmizela v domě jako stín a při stoupání do schodů se jí věšelo na nohy na každém stupni deset kilo olova. Dveře byly zamčeny a klíč byl zevnitř.
Tady nemá nikdo co dělat, já už nikomu nic povídat nebudu! – zuřil hlas zevnitř. Paní Pučálková strnula hrůzou a pak zvolala do dveří co nejněžněji:
To jsem já, Vašíčku, Andula.
Tu teprve se dveře otevřely. Shledání manželů Pučálkových bylo dlouhé jako Aminin krk. Pan tajemník bledý a s bolestí v očích spo‑
činul své ženě na prsou a rozplakal se jako dítě. Paní mu hladila ustaranou hlavu a cítila, jak se mu, chudákovi, v pláči ulevuje. Pak teprve pohlédla na lísající se Aminu a užasla, jak se změnila. Krk měla dlouhý, ale silný, jen čumáček zůstával stále takový milý a byl jen o málo větší než dřív.
Byt byl v nepořádku; paní Pučálková uložila manžela a honem se převlékla do obyčejných šatů, aby mohla uklidit.
Nech uklízení a pojď, prosím tě, ke mně, ať ti všechno vypovím. Vždyť je toho tolik, že já ani nevěřím, že je to všechno pravda. Amino, jdi si lehnout do kuchyně!
Paní Pučálková hladila vyděšenou tvář svého muže a poslouchala, co se všechno stalo.
… vona už potom, potvora, si sama vodrýglovala vokno a žrala kytky vedle. Já ji chtěl spráskat řemenem, ale to bys nevěřila, jakou má sílu v tom krku. To sotva ji chci plácnout, vona do mě strčí, až jsem vždycky upad. Z hladu to nemohla dělat; kdybys věděla, co já jí nanosil jídla! No a považ si, že zrovna včera večer, já přijdu, svleču se a dělám si tady svou práci. Amina chodí po pokoji a smejčí nahoře po almaře, není‑li tam ňáké jablíčko. Večer pak naproti začli hrát na piano a housle. Hezky hráli… Amina poslouchá, kouká, jestli to taky slyším. Jářku, vidíš, troubo, kvůli tobě nemůžu otevřít a tak pěkně hrajou. Konečně jsem jí přece domluvil, že otevřu, ale k oknu že nepoleze.
Otevřel jsem jen vyhlídku. Zvenku sem šel takovej vlažnej vzduch, všude to teď voní. Chci si dělat dál a najednou zahlídnu: Amina krk napjatej dolů, a z prvního patra slyším, jak stará paní
Cingrošová pod námi nadává: jedeš, prej, neřáde, kam sem strkáš čumák, já ti dám pít nám mlíko za vokny a ukusovat fuksie. – Vyskočil jsem a tahám Amině krk zpátky, ale kdepak. Tak jsem ji začal bít. Neposlechla. A tu jsem otevřel okno a rozčilený, jak jsem ji chtěl dostat zpátky, tak holt jsem se moc nahnul a sjel po jejím krku. Mně se ještě teď, když si na to vzpomenu, hlava točí. Ale ta šikovnost toho zvířete, že mě zachytilo. Teď ale ta hanba, já byl jen v podvlíkačkách!
Paní Pučálková v návalu lásky a strachu o svého muže objala ho vroucně a řekla:
Že jsi neměl čistý prádlo, viď??
– –
Vždyť jsem si to myslela.
V noci pak, když Amina zase po dlouhé době musela jít spát do kuchyně, radili se manželé Pučálkovi, kam dají Aminu.
Ať je to jakkoliv, zachránila mi život, a proto bych ji tuze nerad vyhazoval z domu, – prohlásil s obavou pan tajemník, který za nic nevěřil, že Amina je nějaká žirafa. Paní už klímala unavená a skon‑
čila debatu o Amině prohlášením:
Počkej, až co tomu řekne domácí.
KAPITOLA ŠESTÁ Tajemný muž v brýlích a poklesek
paní Pučálkové
Bože můj, kdybych to moh všechno zaspat, – pomyslil si pan Pu‑čálka ráno, když otevřel oči.
Vstávej, vstávej, přijdeš pozdě do úřadu, – pobízela čilá již paní tajemníková. Ale pan Pučálka byl mrzutý a nepokojný. Kdoví, co nás ještě čeká, a to všechno kvůli tobě! – hrozil při obouvání Amině botou.
Když odcházel do kanceláře, nakazoval paní Pučálkové starostlivě, jako koza neposlušným kůzlátkům, aby nikomu neotvírala, a zvláště lidem od novin aby rezolutně prohlásila, že nikdo není doma.
Paní zůstala s Aminou.
Pojď sem, ty klacku, vždyť já jsem si tě ještě ani pořádně ne‑prohlídla. No ne, to není možná, že jsi takhle zesílila. Člověče drahá, koho to mohlo napadnout, když tě táta přines, že ty jsi žirafa? No, jen mě neporaz, to víš, že tě mám ráda, to víš, vždyť jsi mi udržela tátu ve vzduchu. Ale růst už nesmíš, to by ses sem nevešla a kampak bychom tě dali.
Amina se vinula krkem k paní Pučálkové jak břečťan k altánku.
Prosím tě, ty máš ňákou radost, a po našich dětech se ti nestej‑ská?
Vtom někdo zaklepal, paní Pučálková se stačila sotva leknout, do kuchyně vešel mladík v kostěných brýlích.
Promiňte, milostivá paní, jsem referent; mám tu čest s milos‑tivou paní Pučálkovou? Račte být ubezpečena seriózností mého poslání, jde mi pouze o docela malý interview a zajisté dovolíte… Než mohla bledá paní Pučálková říci, že nikdo není doma, malý čilý novinář otevřel dveře a do bytu vešel ještě jeden mladík s bedýnkou.
Paní Pučálková byla tak polekána náhlým vstupem dvou lidí, že první soudná myšlenka, která ji napadla, byla, že ti chlapi nabízejí elektrolux.
Chtěla křičet, ale zmohla se jen na docela šeptmé prohlášení, že muž není doma a aby přišli pánové v poledne. První mladík v brýlích se však mile rozesmál a ujistil přestrašenou paní tajemníkovou, že nejsou žádní vyvrhelové, za jaké je snad má. Zkrátka, na hodinách tlouklo devět hodin a první mladík měl popsané dvě strany o Amině, panu tajemníkovi a celé rodině, a druhý se snažil potřetí vyfotografovat paní Pučálkovou s Aminou. Amina se však bála nohatého fotografického stojanu a vždycky, když se fotograf schoval pod černou látku, aby zaostřil, strkala Amina hlavu a krk pod sukně paní tajemníkové, takže to vypadalo, jako když chce také fotografovat.
Když odešli, začala se paní Pučálková vzpamatovávat.
Jen jestli já jsem něco neprovedla, že jsem jim všechno pově‑děla? Co jestli to byli… Ale ne, přece kdyby mě chtěli přepadnout, tak mi nebudou říkat milostivá paní a račte odpustit. Rozhodně špatný lidi to nebyli, ale jen aby moc o nás v novinách nepsali. Ani to nebudu říkat Vaškovi, ten by dělal dílo!
Pan tajemník, jak ráno vypadl z domu po špičkách, plížil se podél zdi, aby si ho nikdo nevšiml. Sotva však se mihl kolem krámku, rozcinkaly se dveře a pan Pučálka slyšel za sebou:
Pojďte se podívat, paní Bajerová, to je von! Takhle se zdá malej, ale v těch podvlíkačkách, když nám visel nad hlavou, to vám ho byl pořádnej kus!
Panu tajemníkovi se nahnala krev do nohou, takže nemohl utíkat, a tváře ho pálily až za ušima horkem a hanbou. V tramvaji se mu zdálo, že všichni, místo aby si kupovali lístky, se dívají na něho. Nějaký voják vedle přestal číst noviny a povídá panu Pučálkovi: – Sakra, ten, jak ho žirafa zachránila, může mluvit vo štěstí. Podívejte se na tu vejšku. – Pan tajemník v té chvíli mohl mít dobře 45 stupňů Celsia, jak byl rozpálen. Ani si nevšiml obrázku, který mu v novinách ukazoval neznámý vojín, a rychle vystoupil.
Srdce mu letělo jak Horymírovi Šemík, když vešel do kanceláře. Sám pan přednosta mu podal ruku a gratuloval k šťastnému zachránění. Celé odpoledne přicházeli známí a přátelé ze všech oddělení
vyslovit obdiv.
Asi dva včerejší večerníky měly již fotografie Šťastného neštěstí v Bratislavské ulici. V ranním vydání (to bylo ono, které ukazoval panu tajemníkovi voják v elektrice) držela Amina pana tajemníka Pučálku již na první straně a pod tím článek: Z obyčejného státního zaměstnance – náš český Hagenbeck! To všechno bylo předloženo panu tajemníkovi místo úředních dokladů. – Takové úřadování ještě u našeho starýho nepamatujeme, – libovali si kolegové kolem pana Pučálky a pan přednosta i na chodbě se chlubil známým z ředitelství, že má ve svém oddělení takové velezajímavé lidi, jako je pan Pučálka.
Člověče, – přiběhl kolega Karlovský k panu Pučálkovi, – náš sta‑rej teď o tobě mluvil na ředitelství a já slyšel, jak povídá, že jsi mu
vždycky připadal jako filantrop.
Ježíšmarjá, jak to může říct! – zhrozil se pan Pučálka. – Lidi zlatý, vy mě přece léta znáte, jestli já se někdy vo politiku staral? V životě je mi to jedno a nejsem ani proti socialistům, ani proti agrárníkům. Já ani pořádně nevím, co to filantrop je. – Byl volán na ředitelství, a tam mu oficiálně sdělili, že obdrží měsíční dovolenou na zotavenou, a neoficiálně ptal se pan vrchní rada pana tajemníka, kdy by mohli se ženou zhlédnouti Aminu.
Totiž, pane kolego, – řekl pan vrchní rada z ředitelství panu ta‑jemníkovi, – žena je přítelkyní paní ministrové a obě strašně milují zvířata. Tož doufám, že vám nebude obtížno pozvati nás některé odpůldne, mohu vás ujistit, že taková návštěva paní ministrové vám nemůže nikdy uškodit.
Pan Pučálka cítil, jak mu začíná hučet v uších, a celý na zádech zpocený vykoktal ze sebe:
Prosím, i jo, ano, pane vrchní rado, račte jen přijíti.
Ve svém domě potkal na schodech slušně oděného člověka, který pomalu sestupoval a usmíval se. Paní Pučálková neměla uvařeno a byla zrovna tak rozrušená jako její muž. Jen Amina si klidně hověla. Bylo vidět, že před chvílí něco s chutí pojedla, neboť neustále pomlaskávala. Seděli pak u stolu před talířem krupicové kaše a nemluvili. Paní Pučálková si hrála nervózně s vidličkou a konečně třesoucími rty se ozvala:
Včera tu, Venoušku, u tebe byli nějací od novin, viď?
Však jsem je hned hnal. Ještě toho drobet…
Paní Pučálková se chytla za spodní ret a hleděla do prázdna. Pan tajemník tušil, že se něco stalo:
Ženská nešťastná, snad jsi je sem nepustila? Mluv, slyšíš, že jsi jim dokonce něco povídala a zejtra to bude v novinách!
Paní vzlykala a vyprávěla:
Od rána se dveře netrhnou. Bylo jich tady snad patnáct. A každý je tak slušný, že člověk při nejlepší vůli nemá to svědomí, aby je vyhodil. Já jsem jim toho moc neřekla. Jeden říkal, že dostaneme peníze, až vyjde článek o naší Amině, že prý je to povinnost, o tom psát. A teď jednomu, musel jsi ho potkat dole, ten snad nebyl vod novin, protože povídal, že je ňákej žurnalista.
No a co, mluv!
No a co. Amina mezi tím, co si ji obkresloval, mu sežrala novej zelenej klobouk.
Copak voni si Aminu taky kreslili?
No jo a taky nás fff… – paní Pučálková se chytla rukou za ústa.
Bylo však už pozdě a musela před mužem s pravdou ven.
Proboha tě prosím, nezlob se, Venoušku, ale já za to nemůžu, voni nás s Aminou fotografovali.
Pan tajemník se popadl za hlavu a lítal po kuchyni:
Propánajána, no tohle nám ještě scházelo. Proč jsi jen nezůstala u dětí v Přešticích, vždyť kvůli tobě, osobo nešťastná, bude celej rod zvostuzenej na věčný časy. Bože, bože, já mám ženu, vona se nechá fotografovat v novinách. To je, prosím, matka tří dětí, vona se dá vystavovat v novinách, jako takový ty brécy z tingltanglů. Jdi vode mě, vidět tě nechci. To je hrozný, vlastní žena mi dělá z rodiny cirkus. Nevysvlíkla jsi se tam snad taky donaha, jako takový ty krotitelky? Ty jedna…
Nekřič tak, někdo klepá, – zvolala paní Pučálková, ale pan ta‑jemník, místo aby se uklidnil, vylítl jako střelený satan:
Tady nemá nikdo co pohledávat. Sem už nikdo cizí nesmí vkročit. My jsme pořádná rodina a nebudeme žádným cancalům vod novin pro blázny. A jestli nepudete po dobrým, tak vás vodtud vymlátím!
Pan tajemník Pučálka řval jako pacient u zubaře, za dveřmi se ozval známý hlas:
To jsem já, Červený.
Nastalo ticho jako v hrobě, a když se dveře otevřely, vešel pan domácí.