Pan tajemník Pučálka pracoval v úřadě v oddělení pro lhůtové poukazy. Byl to úředník, abychom tak řekli, v úředních hodinách úzkostlivý. Špatný pohled představeného mu dovedl působiti větší bolest než vyžraný zub.
V dobách, kdy měli doma Aminu, chodil pan Pučálka do kanceláře sice přesně, ale z kanceláře ještě přesněji, což dříve nebývalo. Dříve zůstával vždy nějakou tu půlhodinku déle; a když nic jiného, připravoval si korespondenci na druhý den. Nyní však ve dvě hodiny skoro uháněl domů.
Tak si myslím, že Pučálka má doma nějaký malér, třeba žárlí na starou, že vždy letí domů jako střelený, – hádal sem tam nějaký kolega. A zatím nikdy nebylo v Pučálkovic rodině tolik přátelství a shody, jako právě v oné době. Pan tajemník spěchal domů kvůli Amině, vždyť ten pes je všechny vzrušoval svým záhadným původem. Z původního prohlášení, že Amina je bernardýn, nechtělo se mu ustupovat. Byl by se už konečně spokojil s nálezem, že delší krk Aminy pochází z nachlazení.
Ten pes musil chytit do krku průvan! – prohlásila paní Pučálko‑vá; a tomu by chtěl i pan tajemník věřit, jen kdyby to byl bernardýn. Ale to, co objevily na Amině děti, byla rána jak pro bernardýna, tak pro Pučálku věru krutá. Představte si, že Libor s Růžou si jednou
večer vzpomněli, že Amině rostou rohy.
Kuš! – vykřikl pan tajemník a vylétl od stolu. Vskutku, Amině vyrážely nad čelem mezi oušky dva růžky. Trochu se kvůli tomu pohašteřil s paní.
Vždyť jsem to povídala, že to nemůže být bernardýn, ale to náš táta si vzpomněl na bernardýna, – tvrdila paní Pučálková a její muž se hájil.
Zatím, mámo, ještě mlč, neříkám to určitě, ale tak se mi zdá, že existuje takový nějaký druh bernardýna s rohama. Jak povídám, nevím to určitě, zeptám se zítra v úřadě kolegy Karlovskýho, on má psy a rozumí jim.
Ale to se ho zeptej nějak šikovně, neříkej mu, že máme takovýho psa, nebo se to rozhlásí a může ti to v postupu ublížit.
Neměj strach, to je má věc! – odsekl pan Pučálka a druhý den v úřadě chodil přes hodinu kolem pana kolegy Karlovského a okusoval nehty, neustále přemýšleje, jak by se ho zeptal. Konečně před svačinou se vzchopil, popadl nějaký doklad a udeřil na pana kolegu:
Pane kolego, tadyhle ohledně těch deseti tisíc, neměli bychom se ještě jednou dotázat „Živno‑Ferum“, jestli souhlasí?
Ale jděte, prosím vás, jakýpak ptaní, tady máte doklad, že to pro ně přišlo, tak to poukažte a basta! – odsekl v jádru dobrý úředník Karlovský, ale trochu otevřhuba.
Nu právě. Poukážeme to a basta, – třel si nervózně bradu pan Pučálka, protože úporně myslel na Aminu. Proto neodcházel a pomalu a nejistě se ptal:
Co jsem se to chtěl ještě optat. Jo, pane kolego, vy přece rozumí‑te psům. Tuhle se se mnou hádal náš domácí, že prý je jeden druh bernardýnů a ti mají rohy. Viďte, že to není pravda?
Karlovský se podíval na Pučálku a pak řekl vážně jako kněz:
Tak řekněte tomu vašemu domácímu, jestli jeho bernardýn má rohy, že je to vůl.
Krotce se usmívající pan Pučálka opět nevěděl, na čem je. К polednímu teprve se dověděl se vší určitostí, že bernardýn nikdy nemůže mít rohy.
Tenkrát šel pan tajemník Pučálka po dlouhé době z úřadu hodně pomalu. Bylo mu smutno v samotné duši; vždyť sny o vzácném psu Amině padly. Byly to opilé sny o bernardýnu, který je proslaví na výstavách a získá jim velké tisíce. Žena měla pravdu, když nadávala, proč to tahá domů. – Krucifix, a jak on bernardýn vlastně vypadá? – div nevykřikl pan Pučálka a vešel domů.
Amina, jak jen zazněly kroky na chodbě, zahopsala doprostřed sednice a vrtěla hlavičkou. Mlaskala přitom svým placatým čumáčkem, že to vypadalo, jako by zrovna říkala: – Ale, ale, to jsou k nám hosti!
Při obědě hleděl pan tajemník zamračeně do talíře a nemluvil.
Zato paní žalovala na děti.
Ty, táto, zakaž Vaškovi a Růže, aby tak nelítali ze školy. Vašek má do jedné školu a za pět minut jedna je už doma. – Kluk si něco užene, jindy chodil až v půl druhé, a to teď, blázen, snad si myslí, že mu Aminu sníme.
A morsechadry, už toho mám s Aminou dost! – vyletěl pan ta‑jemník rozlíceně, jak ho snad doma ještě neznali. – Všichni jste se zbláznili. To je pořád jen samá Amina, Amina a zase Amina. Tamhle Libor i v noci, když je na hrnci, chce Aminu. Já to tady vodsaď všechno vymrskám. A marš vod psa, ať vás u toho zvířete nevidím, nebo dostaneš, ty klacku starej, takovejch pár facek, žes to neviděl. A ty taky, kdybys byla pořádná máma, tak v tom děti nebudeš podporo‑
vat. Ale ty si sama hraješ se psem jako s panenkou.
No dovol, já přece… – ozvala se paní Pučálková.
Mlč, je to pravda! Jsi jako vyjevená. To je pořád: Tatínku, koukej, vona Amina nevezme kousek masa do huby, vona jen mrkvičku a špenát. Můžeš se zbláznit radostí, že dopoledne, když jste tu samy, tahá tě za sukně a chce, abys jí povídala, že se moudře umí podívat, když jí
člověk něco řekne. Vždyť je to hřích, co vy s tím zvířetem děláte!
Pan tajemník dokřičel svou řeč trochu již mírnějším tónem a s chutí snědl oběd. Děti byly schouleny po koutech světnice a tiše plakaly. Paní nemluvila, stažené přísné rty říkaly: Tohle ti nedaruju, ty náš táto!
Jen Amina byla dobré mysli. Stoupla si zrovna k pánovi, vrtěla hlavičkou a pomáhala mu mlaskat. Byl by jí velmi rád dal kousek lívance, ale trochu se před dětmi styděl, a proto, aby svůj úmysl zamaskoval, raději se na Aminu osopil: – Nečum na mě!
Amina se rozběhla k dětem a ty ji ručičkama slzami rozmočenýma kradmo hladily, aby to tatínek neviděl. Konečně to pan tajemník nevydržel a zvolal: – Kde je ten pes, tady mi upadl kousek lívance, na, vem si to!
Po krutém poledni následovalo nejrůžovější odpoledne. Alespoň pro děti. Otec rodiny cítil potřebu vynahraditi dětem tu chviličku pláče. Proto rozmrzelým hlasem poručil Vaškovi, aby přinesl z půdy draka, že půjdou na kopec jej pouštět: – A Aminu
vezmeme s sebou, ať se, mrcha líná, taky trochu proběhne venku.
Co myslíš, mámo?
Jak chceš! – řekla paní Pučálková, ale znělo to také jako: dej mi pokoj!
Amina vrtěla hlavou jako větrníček, když ji nesl pan tajemník v peleríně přes ulici. Děti pomalu už začínaly milovat tatínka, protože byl zase na Aminu hodný. Mluvil s ní po cestě jako maminka doma.
Copak, tramvaj se ti líbí, ta by tě, holka, zajela, tam nesmíš, až tamhle na vrchu tě pustíme.
To je hezkej psíček, – říkaly maminky a chůvy dětem v kočárku, – jako hračka je.
To je naše Amina, – nafukoval se Libor.
Nahoře na trávníku by byl vítr zpočátku Aminu porazil, ale pak se vzchopila a lítala jako plášť – kam vítr, tam Amina.
I pan tajemník se smál, jak se Amina dovedla válet v trávě. Vypouštěli draka, Amina popadla odložené klubko a marš pryč s ním. Letěla, letěla a najednou – hrůza! Z keřů vyběhl proti ní statný vlčák. Aminu rozklepal mráz na zádech. Vlčák si nejprve k ní jen čuchl a ona se, chudinka, div nesvalila. Zvedala pusu na dlouhém krčku a hledala děti. Děti však s tatínkem byly zaujaty drakem a na Aminu ani nevzdychly. Vlčák praštil malou Aminu prackou. Svalila se hned po první ráně. Chtěla utéci, ale vlčák zavrčel, popadl ji do zubů a uháněl s ní pryč. Vtom však již Růža spustila křik:
Tatínku, žere nám Aminu!
Nastal ruch v celém okolí. Křik dětí upozornil lidi kolem; byli to asi tři penzisté‑dědečkové, babička s holčičkou a dvojice mladých lidí. Dědečkové hned si vysvětlili, že ten mužský děti přepadl a trýznil. Alespoň z hrozného křiku dětí něco podobného vysvítalo. A tak, jakmile se pan tajemník rozběhl za vlčákem, pustili se dědečkové za panem Pučálkou a křičeli:
Chyťte ho, lumpa bídnýho! Chyťte hooo! – Za dědečky běžela babička a volala: – Policajt! – Jen milenci šli rychle pryč. Noví lidé přibíhali, a když od plačících dětí se nemohl nikdo nic dozvědět, pustili se všichni za panem Pučálkou.
Dědečkové již zůstali vzadu a jen řídili útok na nešťastného pana tajemníka, kterého nikdo neuznal za milovaného otce hodných dětí.
Tamhle ten, jak ztratil tu pelerínu, to je, – veleli dědečkové,
ten lotr nesmí utýct, a hned mu jich tam dejte, takovýmu pachol‑kovi!
Nejprve vlčák pustil Aminu. Tu popadl pan Pučálka. Pana Pučálku zase popadli dva silní páni a nechtěli ho za nic na světě pustit. – Netrhej sebou, nebo ti rozbiju hubu na hadry! – sdělovali mu vážně.
Pánové, pusťte mne, já mám tamhle děti! – Vtom však přiběhli dědečkové a chtěli pana Pučálku škrtit. Musel je dloubnout do břicha, až jeden z nich upadl, tak byli neodbytní.
Lidi, neblázněte, já jsem poštovní úředník Pučálka a tamhle mám děti. Proč mě držíte? – Tu teprve se nedorozumění vysvětlilo.
Dědečkové scházeli dolů z kopce a stále vedli svou, že teď každou chvíli je v novinách, že všelijací lidé ubližují dětem.
Pan tajemník Pučálka přišel domů s dětmi vzrušený, s roztrhanou pelerínou a zraněnou Aminou. Za celý večer nedovedl nikdo povědět paní Pučálkové, co se vlastně stalo. Amině omyli rány na krčku a zavázali. Také pan Pučálka dostal obklad na hlavu. Div se vážně neroznemohl. Dlouho do noci šeptal: – Kristepane, taková ostuda, jen jestli to nebude v novinách?
Ale nebylo.