Jedenkráte šel Petr velmi zamyšlen vedle mistra svého, až tu najednou povídá: „Pane, musí to přece krásná věc být, být Pánembohem; kéž bych jen půl dne byl Pánembohem, pak bych zase rád byl Petrem.“
Ježíš se usmál a povídá: „Staň se ti dle vůle, od té chvíle až do večera jsi jako Pánbůh.“
Docházeli právě k jedné vesnici, z níž vyhánělo selské děvče stádo hus. Vyhnavši je na louku, pospíchala zase ke vsi.
„Hej děvče, což necháš ty husy samotny a nebudeš je pást?“ ptá se Petr děvčete.
„I copak si myslíte, že by já dnes husy pásla – vždyť je hu nás poscení,“ odseklo děvče.
„A kdože je bude pást?“ ptá se Petr dále.
„Dnes je musí Pánbůh pást,“ odpovědělo děvče a pospíchalo k vesnici.
„Nuž Petře, musíš pást,“ řekl Ježíš Petrovi s usmíváním. Petr se zdráhal, vymlouval se, že to byl jen žert, ale Ježíš nedbal na jeho vymlouvání, chtěj neb nechtěj musil pást, a Ježíš šel zatím do vesnice na posvícení. Od té doby nikdy více nechtěl být Petr Pánembohem.