A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu – nevím, kde ji vzali – a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a – že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola – jakoby nic! – a u Janinky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.
„Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všichni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“
A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala.
Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl pěkně poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, aby prý ony se už vrátily. A vrátily se a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem!“ „Sprovázej Pán Bůh!“ „Šťastné navrácení!“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!“ – ale
Brouček už byl daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásné žluté jako zlato; mamince se zdálo víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají Broučci, kdy ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.
Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „že by měl být můj Brouček neposlušný?“ – To ji na Janinku skoro mrzelo.
Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ – „I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta.“ – Ale sotva to tatínek dořekl,, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvučelo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku – tatínku, tatínku!“ – „I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to je chroust.“
Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. – „I, Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“
„Ale když to tak hučelo!“ – „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské.“ – „To je hajného chaloupka.“ – „Ta je veliká. A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?“ – „I ne, to je okénko.“ – „Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ – „I to nejsou klády. To jsou štakle, aby měl hajný čím topit.“ – „Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?“ – „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“
A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánskou pušku. „Ale, tatínku, já se bojím.“ – „I neboj se. On je rád, že mu posvítíme.“ – A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. – „A tatínku, copak že ten hajný nespí?“ – „I musí on dávat pozor.“ – „Načpak?“ – „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ – „Tatínku, ti lidé kradou?“ – „I kradou, a nic prý se nemají rádi. “ – „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ – „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou anebo nekradou.“
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl všecek bez sebe. – „Tatínku, tatínku – tatínku, tatínku!“ – a už padal na zem, zalézal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá.“ – Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach, tatínku, já půjdu domů.“ – Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali. „I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere.“ – „Ona broučky nežere?“ – „Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.“
A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: „Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“
A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! – to byla vůně!
A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí.“ – „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček také řekl: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.
„Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali,“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.
Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! – „Tatínku, copak to?“ – „To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.“ A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád! Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.
A broučci zas letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, copak to?“ – „I to je voda. Tady jsme hned na náměstí.“
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhatánské kopí. „Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.“ – „To je ponocný.“ – „Ponocný? Copak tu dělá?“ – „Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ – „Tady v městě také kradou?“ – „Ó, moc prý kradou! Jak jen mohou.“ – „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?“ – „Tak snad ne.“
Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. „Tatínku, copak to?“ – „To troubí půl noci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ – „A jakpak on ví, že už je půl noci?“ – „On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.“ –
Kmotříček myslil, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučka něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme.“ –.“Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stranu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunce zapadne.“ A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají.“
A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: „Jen se neboj. Slunko vychází a sovy již zalezly.“ – „A žluny, tatínku, také?“ – „I nic se neboj. Tady je naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku.“ povídal kmotříček, „tady už vstali a vaří už snídani.“ Dveře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerostrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela veliká zastřelená sova. – A letěli, pořád pěkně vedle do lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok – a hned všichni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“ ptal se Brouček. „Není zde,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?“ – Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I poslouchal. Vždyť už má rozum, a už se nebude bát.“ – A že budou večeřet, hlad už beztoho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.
„A nebál ses ho?“ ptala se Beruška. – „Ó, načpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!“ – „Ano, Broučku,“ přisvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ – „Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ – „I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,“ opravoval ho tatínek. – „Ano, tak to byl ten ponocný.“ A kmotřička k tomu přidala: „Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají.“ A tak že se budou modlit:
Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali.
Krásně se jim to spalo.
Ráno byl Brouček první na nohou. „Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem.“ A tatínek vstával a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. „Jen zas pěkně poslouchej,“ volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala: „Jen pěkně poslouchej“ a Beruška doložila: „A neboj se!“ a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslil na Janinku. „Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla.“ – „Pane, také na to myslím. Jestli ji nebolela hlava. Často ji bolívá.“ A tak, že se u ní na okamžik zastaví. Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoká vřasa, už sem tam kvetla, červeně a bíle, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře zavřeny, okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena, a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být ouzko. – „To ona stůně,“ šeptal kmotříček a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. – „I jen dál!“ ozvalo se to zevnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. „Vždyť jsem si myslila, že vy to jste. Vítám vás. Milý Broučku, já stonám.“ Ale milý Brouček se dal do pláče. – „I neplač, Broučku. Vždyť já neumru. Myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat.“ A přitom Janinka Broučka pohladila. – „Byla bych včera zas přišla, ale bolela mne hlava, až jsem musela ulehnout. Ale nic neplač, to nic nedělá.“ A Brouček už neplakal. „Poletíme dnes, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem.“ – „Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej! Však tě Pán Bůh naučí.“
A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů, kolem města, a tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropů dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát – někteří se při tom dívali do klobouku – a pak si pěkně sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy a tu jednu otevřel. Až jeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně!
Tam v první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkně učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali! Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. – A vedle toho mladšího seděla taková krásná holčička. Byla všechna černá a měla také krásné bělounké vlásky. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčičky na samém kraji v lavici seděla velká, silná paní, všecka černá jako ta holčička a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů visely jí dvě krásné, jasně kaštanové kadeře. „Tatínku, podívejte se, tamhle na kraji v té první lavici, viďte, to je ta paní, která včera otevřela okno.“ – „Ba, snad to ona bude,“ zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich štouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal a všichni vstali, a on se počal modliti, že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, že poslouchati lépe jest než obětovati.
A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce od lidí obětí a darů, že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, že to všecko od něho mají, takže on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají a dělají to tak, jak on jim poroučí; a když to tak nedělají, to že on si nemůže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.
„Vidíš, však jsem ti to včera tak povídal,“ šeptal kmotříček Broučkovi.
A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil a prstem ukazoval na prostřední okno nade dveřmi: „Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden je ještě malý.“ Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníčku: Amen. Všichni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčička také, a také tam něco dali. To to cinklo!
A kmotříček, teď že si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil: „Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou. Jestli jsou tam z toho domu.“ A tatínek by to byl také rád věděl. A hoši už byli venku, v zahradě u brány. Tam stojí krásný kočár s párem krásných černých koní. Hoši už do něho vskočili, ale ještě čekají. A tu jde ta velká, silná paní s těmi kadeřemi a vede tu černou holčičku za ruku. A sedly, kočí ťal do koní a už uháněli po silnici k městu. Broučci za nimi, ale sotva jim mohli stačiti. Tu napadlo kmotříčka:
„Vždyť my nemusíme za nimi. Oni si musejí zajet městem. Poleťme tadyhle rovnou cestou k tomu domu a uvidíme, jestli tam přijedou.“ A Brouček skoro nechtěl, ale když tatínek, že ano, a kmotříček také, že ano, tak letěli. Ale spěchali, co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal míti strach: „Ach, když jsme neletěli za nimi!“ – „I neboj se. Jsou-li odtud, však sem přijdou. Třeba se někde stavili.“ – A sotva si broučci tam na okenici pěkně sedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó – oni nezastavují! Letí pryč a pryč – ale však ne! Tu najednou z čista jasna kočí u samých schodů přede dveřmi zarazí, dveře se otevrou, a jako by už na ně čekala, služka v bělounkém čepečku a v bělounké zástěrce běží naproti a chce jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Zato holčička se dala sesadit a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího ohlídla, usmála, zakývla hlavou a byli doma. To byl Brouček rád!
„Tatínku, já budu svítit tady v zahradě, ano?“ – A tatínek se radil s kmotříčkem a zdálo se jim, že ano, ale – „Milý Broučku, to bys tu musil zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit.“ – A Brouček, že ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. – „Tak jen pěkně sviť. Víš, co tam na lešeníčku povídal.“
A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale v těch dvou oknech bylo světlo a tu viděl Brouček, jak si v tom pokoji sedala ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Paní měla před sebou bílou konvičku a čtyři šálky. Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem a vařící voda se jen valila. Pak, že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu a ta holčička se modlila krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřeno – Brouček až do pokoje, sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a „Pavílku, o čem se dnes kázalo? Pověz!“ ptala se paní toho bělohlavého. – „že máme pěkně poslouchat.“ – „Tak si to pamatuj! A ta slova si zas všichni zopakujeme.“ A nejdřív řekla ta paní: „Aj, poslouchati lépe jest než obětovati,“ pak to řekl ten kaštanový, pak ten bělovlasý, tak ta holčička a naposledy tam vzadu to opakovala služka. Ale ten bělohlavý se jaksi ohlédl. „Frédo, vidíš ho!“ a už běžel na milého Broučka. Jenže Brouček nečekal a už honem zas oknem ven. Ale dostal strach. Což kdyby ho byl ten hošík chytil! A tak letěl na hrušku a sedl si na samý vrcholek. Měsíček jak rybí oko, hvězdičky se jen jen třásly a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.
Brouček se tak chvíli na to díval a naslouchal. Potom sletěl s hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci a pořád na sebe volali: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už běžel zas k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch oknech u samé střechy vpravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jen v jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam někde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž: Kykyryhý, a hned zas – Kykyryhý, a pořád: Kykyryhý, až tam někde daleko za městem. A to okno se otevřelo. Ta velká, silná paní dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů, po všem nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli pěkně spí.
A když tak Brouček sedí a se dívá, kdo tu najednou volá: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ To byl tatínek. Neměl tam jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, že se přece poletí na Broučka podívat. A Brouček se smál. Tatínka hned nepoznal. Myslil, že je to nějaký jiný brouček, a řekl mu: „Zdař Bůh!“ Ale to byl tatínek. – „Copak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?“ – „Tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočívám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí, a ti hoši také, a ta holčička také.“
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes: „Nu, tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?“ ptala se maminka. A tatínek se usmíval: „I snad to půjde.“ – Maminka se podívala na Janinku a měla radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trávě. Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší že ho chtěl chytnout, ale on že mu uletěl.
To se však Janince nelíbilo. „Poslouchej, Broučku, jestli ty tomu hochovi nedáš pokoj, uvidíš, že se ti to nevyplatí. On je s to tě udeřit, až by tě zabil. To ti povídám, ať s ním víckrát nemáš nic!“