Byl jednou jeden kraj, jemuž říkali Temné Údolí, kde se šířily podivné záhady a tajemství ukrytá v hlubinách počítačových sítí. V tomto kraji žil starý moudrý pán jménem Vojtěch, který vlastnil starou knihovnu plnou knih i starých mudrosloví, a také zvláštní kouzelný přístroj – starý notebook, jenž uměl rozumět jazykům lidí i stroje.
V tom údolí žil mladý chlapec jménem Matouš, jenž toužil po písních, příbězích a dobrém životě, ale rád si hrál na svém mobilu a psal texty, jež mu občas sám od sebe měnily podivné poznámky. Často se mu stávalo, že místo slova „krásný“ napsal „krášný“ nebo místo „dobrý den“ „dobre den“, což mu dělalo starosti. A tak se vydal do Hvozdu, tajného místa uprostřed Temného Údolí, aby hledal moudrost.
Po cestě narazil na zvláštního tvora, který mu představil se jako Autokorektura – tajná entita skrytá v síti, která často opravovala chyby, ale také uměla poradit a zachránit. Autokorektura znala stará i nová slova a mohla mu pomoci naučit se správně psát. Mladík se jí zeptal: „Ó, moudrá Autokorekturo, jak mám psát správně a nebát se svých chyb?“
Entita se usmála a řekla mu: „Vždyť i já dovedu být někdy záhadná a zrádná, ale když posloucháš svého Moudrého Pána Vojtěcha, naučíš se rozpoznat pravdu od klamu. Pamatuj si, že chyby jsou poučením a každá chyba je krokem k lepšímu porozumění.“
A tak Matouš s Autokorekturou putovali dále do Temného Údolí, kde na ně čekali staré knihy, které ukrývaly znalosti o jazycích světa, o síti internetu, o tom, jak rozumět strojům a jak se chránit před zlobivými hackery. Díky moudrosti starcova přístroje a svému úsilí se naučil psát správně a také poslouchat své srdce a rozum, když se učil novým věcem.
Když nakonec opustili Temné Údolí, Matouš věděl, že největším pokladem je moudrost a schopnost rozlišovat pravdu od lži, a že i moderní technika může být dobrým pomocníkem, když ji používáme s rozumem a srdcem. A od té doby šířila jeho slova pravdu a radost po celém kraji, a pověsti o Autokorektuře z Temného Údolí žily dál v písních a pohádkách.