Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami stálo malé království jménem Sluneční údolí. Nebylo nijak veliké, ale žilo se v něm krásně. Každé ráno se nad horami objevilo zlaté Slunce, pohladilo střechy domků svými paprsky a probudilo ptáčky.
V tom království žila malá holčička jménem Eliška. Ze všeho nejraději pozorovala oblohu.
Jednoho rána si ale všimla něčeho zvláštního.
Slunce bylo na obloze, ale jeho světlo začínalo pomalu slábnout.
„Mami?“ zavolala Eliška. „Proč se Slunce schovává?“
Maminka se podívala k obloze.
„Nevím,“ odpověděla. „Ale určitě se něco děje.“
V tu chvíli se ozvalo tiché:
„Promiňte.“
Eliška se rozhlédla.
Nikde nikdo.
„Tady nahoře!“ ozvalo se.
Eliška vzhlédla a málem spadla ze židle.
Na obloze totiž stál Měsíc. A pomalu přejížděl před Sluncem.
„Měsíci! Co to děláš?“ zavolala Eliška.
„Já za to nemůžu!“ odpověděl Měsíc. „Jen jsem se trochu zatoulal.“
„Zatoulal?“
„Ano,“ povzdechl si Měsíc. „Měl jsem být dnes večer na druhé straně oblohy. Jenže jsem špatně odbočil.“
Slunce se začalo smát.
„Ty jsi ale popleta, Měsíci!“
„To se ti směje!“ zamračil se Měsíc. „Ty zase pořád svítíš.“
„To je pravda,“ odpovědělo Slunce pyšně.
A právě v tu chvíli Měsíc zakryl Slunce téměř celé.
V království se setmělo.
Ptáci ztichli.
Včely se vrátily do úlů.
Lidé vyšli před domy a překvapeně hleděli k obloze.
Eliška však uviděla něco nádherného.
Kolem černého Měsíce se objevila zářivá koróna. Vypadala jako obrovská stříbrno-zlatá koruna.
„Páni!“ vydechla.
„To není moje koruna,“ ozvalo se Slunce.
„Ani moje,“ dodal Měsíc.
„Tak čí je?“
Slunce se na chvíli odmlčelo.
„Možná,“ řeklo nakonec, „je to koruna okamžiku.“
A mělo pravdu.
Zatmění netrvalo věčně. Měsíc pomalu pokračoval ve své cestě a Slunce se začalo znovu objevovat.
Nejdříve malý kousek.
Potom větší.
A nakonec se obloha znovu rozzářila.
Ptáci začali zpívat, včely vyletěly z úlů a celé království propuklo v radost.
Měsíc se trochu zastyděl.
„Takže jsem vám vlastně nic neprovedl?“
„Vůbec ne,“ usmála se Eliška. „Ukázal jsi nám něco, co neuvidíme každý den.“
Slunce se zasmálo.
„A příště se můžeš zatoulat znovu.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ odpovědělo Slunce. „Jen si příště vezmi mapu.“
Od té doby lidé ve Slunečním údolí každý den pozorovali oblohu.
A kdykoli se Měsíc začal přibližovat ke Slunci, Eliška se usmála a vzpomněla si na jejich podivuhodné setkání.
A prý když se člověk za jasné noci dobře podívá na Měsíc, může tam zahlédnout malou zlatou skvrnku.
To Slunce mu prý posílá pozdrav.
A jestli se Měsíc zase někdy zatoulal, možná právě teď někde na obloze hledá cestu domů.