Doktor nařídil panu tajemníkovi nejméně týden ležet bez nejmenšího rozčilení. Paní Pučálkové radil s vážnou tváří, aby pan manžel měl naprostý klid:
Ještě máme štěstí, milostpaní, že pan manžel je slaboučký, takže obklady na srdce hned působily, jinak to vypadalo na mrtvičku. Ale musíte to zaklepat, nebezpečí už dnes nehrozí. Jenom dětičky ať zbytečné nehlučí! – a pan doktor se poroučel.
Děti bez napomenutí se snažily nezlobit. Bylo před Vánocemi, venku ležel sníh, a když ve středu odpoledne šly samy na procházku bez tatínka, přiběhly za chvíli div ne s pláčem, že je venku smutno.
Maminko, prosím tě, – fňukal Vašek, – nám se venku stejská po tátovi, nech nás, my si budeme u Aminy jen tiše povídat a vůbec nebudeme překážet.
Stulily se s Aminou do kouta a Vašek předčítal z nějaké knihy o Eskymácích. Paní Pučálková prala a každou chviličku odbíhala k nemocnému do pokoje.
Ma‑min‑ko, – zbědovaným hlasem fňukal pan tajemník na po‑steli, – ech, pročpak Vašek nejde s dětma na procházku?
Je tam vítr a mlha, on jim Vašek čte, – odpovídala ustaraná paní Pučálková.
A copak jim čte, eh?
Tatínku, to je vypůjčená obrázková knížka o ledových kraji‑nách.
Ukaž, jestli to není nic sprostýho, – a Vašek musel přinést ne‑mocnému tatínkovi knihu o Eskymácích.
To sou hezký obrázky, eh, nech mi to tady, já si to prohlídnu.
Děti nechaly tatínka s Eskymáky v pokoji a šly s maminkou do kuchyně. Přistavily židle k oknu a dívaly se s Aminou dolů do ulice. Čisticí automobily shrabovaly starý sníh, zatímco se ve vzduchu snášel nový. Amina natahovala krk na osvětlené vozy, a když některý zatroubil, otáčela hlavou po dětech, co ty tomu řeknou.
Prosincové večery teď, když pan tajemník stonal, byly u Pučálků tiché jak v klášteře. Jen v sobotu, když paní Pučálková děti koupala, ozvalo se v kuchyni trochu smíchu a radosti. Libor měl totiž svou vaničku a v té se směl šplouchat s Aminou déle než ostatní. Však mu to také jak Růža, tak Vašek záviděli a co chvíli žalovali:
Mami, Libor strká Amině hlavu pod vodu! – nebo – Mami, Luba prská Amině vodu z huby do očí!
Pohlavek však dostal Vašek za to, že říká z huby, a ne z úst. Luba dostal, teprve když měl jít z vody. Bez maminčina kárného naplácání by ten chlapec v sobotu snad ani nebyl usnul.
Když vykoupala děti, vydrhla paní Pučálková Aminu, pak ji postavila na stůl a mazala jí krček jódem. Tohoto úkonu zúčastnil se též otec rodiny. Přišoural se z pokoje v bačkorách a říkal:
Ukaž, mámo, ty to nedovedeš, ukaž, já jí ten krk natřu.
Mazat Amině krček jódem poradila paní Pučálkové jedna známá mydlářka v tržnici. Amina byla při té proceduře trpělivá, jen někdy sebou trhla, když už to moc pálilo.
Chudinko pejsku, – hladila ji paní Pučálková, vono tě to bolí, ale zato se ti na krčku volátko zkrátí. Ty naše ptáčátko trpělivý, ani nezapípáš bolestí. Pojď sem, má chuděrko.
Amina položila hlavu paní Pučálkové na prsa a přivírala smutné oči.
Nech už ji, vždyť jí to rozežírá kůži! – vadila se s mužem paní, ale pan Pučálka chtěl mermomocí mazat jódem i mezi ušima, kde jí vykukovaly dva tvrdé výrůstky.
Třeba jsou to jen takové mozoly u toho psa a jódem nebo lápi‑sem by se to dalo vypálit.
Heleď, táto, nerozčiluj mě se svými nápady a jdi si lehnout, na‑stydneš na nohy! – rozzlobila se paní. – Tak co je na tom, jestli tam má mozoly, eště řekni, že náš pes má na hlavě kuří voka!
Amině zafačovali krček a položili ji do pelíšku u kamen. A když děti usnuly, vytáhla paní ze skříně placatou krabici s barevnými papíry a připravovala cukrlata a jiné ozdoby na stromeček. Pan tajemník si vzal starý zimník místo županu a pomáhal ženě zlatit ořechy.
Víš ty, Ančo, co mně tak napadá? – začal při té zlaté práci pan Pučálka.
No co?
Jestli jsme přece jenom nechybili, že jsme toho našeho psa přihlásili jako bernardýna.
Prosím tě, dej už pokoj s tím tvým bernardýnem. Hlavní věc, že jsme tu přihlášku podali a ty peníze za tu luxusní známku taky zaplatíme.
No ne, ty mi, holka, nerozumíš. Podívej se, jaká by to přece je‑nom byla náramná věc, kdyby Amina byla bernardýn. Nemáš ponětí, má milá, jaká to je vzácnost. To není jako nějakej vlčák policejní, kterých je jako psů. Ale bernardýnů, tedy pravých bernardýnů, je v celý republice jen asi dvacet. Jen pár milionářů si drží u nás dnes bernardýna.
A jak von takovej pes vypadá?
Co, bernardýn?
Jo.
No, abych ti pravdu řek, já sám tedy tak přesně ti to nemůžu vysvětlit…
Počkej, řekni mi doopravdy, – uhodila paní na manžela, – viděl jsi vlastně někdy bernardýna?
Dovol, to je vedlejší, že jsem bernardýna neviděl, ale přece sakra taky čtu noviny a sleduju, co se děje ve světě. Z novin vím, že bernardýn je nejučenější pes. A chceš‑li něco vědět, tak bernardýni mají celej svůj klášter, někde v Alpách, vysoko v zasněžených horách.
Psí klášter? Tomu se mi ani nechce věřit.
To je vedlejší, hlavní věc, že je to fakt. To tamhle, když jezdil prvně vlak, lidi taky tomu nevěřili, že to ten stroj utáhne.
Prací a myšlenkami rozpařený pan tajemník Pučálka se na chvíli ztišil, aby se děcka nevzbudila, a šeptem pokračoval ve svých pozlacených psích myšlenkách.
Rozhodně Amina obyčejný pes není. V takovém cirkusu se na‑jdou různý vzácnosti. Já jsem viděl v kanceláři u Karlovskýho jednu cizí knihu o psech a jeden měl hlavu v tom tvaru jako naše Amina.
Pod obrázkem stálo něco latinskýho, tak jako doga.
No ano, dogy, to jsou taky psi, ale hrozně velký, ne?
O to by nešlo, ale já bych teď jenom rád zjistil, jak se latinsky řekne bernardýn. Možná, že zrovna doga. A proto jsem si myslel, že na tu přihlášku o Amině jsem měl raději napsat doga.
Chvíli ještě v tichu rozmlouvali. Paní Pučálková vytýkala muži, že si s každou hloupostí činí hrozné starosti, a proto že zbytečně v sobě podporuje srdeční vadu. Pan tajemník zase sděloval své dojmy; když prohlížel tu Vaškovu obrázkovou knihu, viděl tam, že největší učenci a vědátoři se pouštějí do těch neznámých krajin jen se psy. – A tak se mi, mámo, potom zdálo, že až náš Vašek doroste, bude z něho takovej ten Byrd a s Aminou že objeví nějakou tu se‑
verozápadní točnu.
Ty holt jsi starej blázen! – řekla paní Pučálková a dala muži pusu na dobrou noc.
Pan Pučálka usnul se svými nápady do budoucnosti. Paní Pučálková sklidila vánoční přípravy ze stolu a připravovala se k psaní dopisu sestře a mamince do Přeštic. Napsala Milá Žando a drahá maminko! – a jala se přemýšlet, co a jak jim napsat, aby je potěšila.
Pan Pučálka ještě zašeptal: – Andulko, nech toho, je už půl dvanáctý, pojď spát, pojď! – A aniž čekal na odpověď, zabalil se do peřiny a do snu:
Sjížděli po ledových pláních ve stříbrných saních tažených trojkou, ne koní, ale velkých psů. Jeli kolem obrovské hory ze samého sněhu, všude, kam se podíváš, moře sněhu a nikde ani chaloupky, jen z úřadu se náhle otvírají okna a všichni úředníci mávají šátky. Sám přednosta vybíhá před úřad do závějí a chce pronést řeč. Snad chce i poprosit, aby mu pan Pučálka odpustil, že mu tehdy, a několikrát se to stalo, ublížil… Ale sáně letí, do večera musí dojeti do kláštera bernardýnů.
Přijměte náš srdečný pozdrav od dětí i od nás. Vzpomínáme, jestli jste zdrávi. U nás táta trochu stůně se srdcem, ale doktor říká, že už se to lepší. Děti jsou zdrávy a Tvůj Honzík, Žando, já vím, že taky je stále čilý jak rybička. Copak tam и Vás, je s maminkou jistě stále venku, naše děti, chudáci, zato nepřijdou nikam. Nic ty chudáčkové v těch městech neužijou. Ale táta našim opatřil velkou radost, našli и nějakého cirkusu psíčka, Amina mu říkáme, a kluci a Růža jsou radostí posedlí z toho, že mají doma kamaráda…
… Zvonky psí trojky chřestily v šíř a v dál. Podél cesty ke klášteru bernardýnů stáli místo patníků lední medvědi. Před samou branou sáně zastavily, a tu si pan Pučálka s hrůzou vzpomněl, že zapomněl v kanceláři předat svazek nevyřízených urgencí a poukazů. Chtěl prosit, aby jeli zpátky, ale vtom už se brána otvírala a psí mnich je zve v zasněžené kapuci, aby ráčili dál. Přichází do zrcadlové síně, plné psích mnichů bernardýnů. Kde je naše Amina, chce křičet pan tajemník s dětmi…
Žando, moc Тě prosím už napřed, na Vánoce si nedělejte žádné výlohy, máte kam dát krejcar, zrovna tak jako my. Mamince i Honzíčkovi pošlu sněhovky, to za ten med, co jste nám dali. Táta teď s nemocí přišel o přesčasy, teď za psa musíme platit tři sta ročně (to je peněz, viď). Zato děti už nedostanou Ježíška a já místo novýho kabátu si obrátím můj loňský a našiju si na něj rozpáraný štucel…
Princezna Amina umírá! – řekl vousatý převor bernardýnského kláštera. – Odkazuje vám na smrtelném loži veliké panství a sněhové háje. Všechen sníh na světě patří vám, celý svět musí teď kupovat
sníh jen od vás. Princezna Amina nám všechno vyprávěla, jak jste se jí ujali. Škoda, hle, tu na atlasovém polštáři dodýchává…
Líbáme vás všechny a napište nám brzy. Žando, nezapomeň na tu přesličku, pošli mi jí drobet, já to tátovi budu dávat pít, jestli mu to bude dělat dobře na srdce. Moc pus za všechny po-
sílá dětem teta Anča z Prahy.
… Všechny zvony se rozběsnily, když princezna Amina umřela. Všichni spěchali ven a mluvili o tom, že Pučálkovic Amina byla princeznou. V novinách, na plakátech byl vyobrazen pan Pučálka, lidé v autech se zastavovali a ukazovali naň. Pohřeb bude v Paříži, stálo v novinách, z Československa tam pojede Koželuh, Baťa a pan tajemník Pučálka. Přednosta kanceláře přišel v eskymáckém úboru na Wilsonovo nádraží prosit ještě jednou za odpuštění, ale dříve než mohl panu tajemníkovi podat ruku, ba, jak se dokonce přiznává, chtěl mu ruku políbit, rychlík se rozjel. Pan Pučálka vypráví v kupé první třídy Koželuhovi a Baťovi o Amině, jak byla vždy půvabná. Náš zákazník, náš pán se rozplakal na plyšovém sedadle. Konduktér se zlobí a upozorňuje, že nahýbati se z oken a plakati ve voze jest zakázáno. Baťa dává konduktérovi své boty a sám jede na Aminin pohřeb bos.
Ježíšmarjá, to bude v Paříži ostuda! hrozí se toho pan Pučálka. Ó, kéž by ta Amina neumřela! volá a hází sebou v posteli.
Co je ti, tatínku, – hladí pana tajemníka paní Pučálková, – proč tolik běduješ, vidíš, máš zase horečku.
Kde je Amina? – zeptal se náhle probuzený pan Pučálka.
Amina spí, nech ji teď.
O ne, Amina umřela, bude mít pohřeb v Paříži, – brumlal roze‑spalý pan tajemník a chtěl jít do kuchyně k Amině. Nebyl k udržení, museli v kuchyni rozsvítit, a vskutku: Amina ležela na zemi, bylo
vidět na první pohled, že je v posledním tažení. Dodýchávala.
Pan tajemník se chytil v tichém zoufalství za hlavu, i paní Pučálková byla zdrcena, ač nechápala, proč si tak najednou její muž na Aminu vzpomněl.
Děti spaly, zvenku trhal oknem předvánoční vítr, když Amina na klíně uplakané paní Pučálkové dýchala stále tišeji a tišeji.
Lubo můj, Vašku, Růženko, umírá vám radost, – šeptala paní tajemníková se sepjatýma rukama.