srnka aneb Amina pokračuje
Byla neděle. Staženými záclonami prosakovalo zvenčí slunce. U Pučálků bylo ticho. Paní klímala na truhlíku a ovázaná Amina na jejím klíně lízala z dlouhé ranní chvíle ruku své velitelce. Když se paní probudila a rozvázala psíkovi zduřelý krček, nechtěla věřit svým očím. Amina běhala po kuchyni, jako by jí jaktěživo nic nebolelo. Jenom jódem spálená místa se loupala a pan tajemník říkal, že Amina
vypadá, jako by na krku nosila boa.
Brzy pak, ještě dřív než třinácté služné, přišly Vánoce. Do té doby se ovšem nejen Amina, ale i pan tajemník vystonal, a když nastal Štědrý den, měli všichni tolik práce, že na nemoc nebylo ani pomyšlení. Vašek s Růžou lítali od rána ke kupci, pan tajemník se připravoval na uvítání babičky z Přeštic, jen Libor s Aminou překáželi u dveří do pokoje.
Vklouzni tam, Amino, a řekni mi, jak vypadá Ježíšek! – naváděl chlapec psa.
Odpoledne šly děti s otcem na nádraží naproti babičce. Paní Pučálková zůstala s Aminou doma. Smažila rybu a Amina smutně pohlížela na kliku u dveří. Stýskalo se jí po dětech a nejvíc po Lubovi.
Nestůj tam, praští tě, až otevřou. Slyšíš, tu máš hrozinku, na.
Ale Amina bez dětí nevzala ani sousto a jen chodila po sednici jako pozůstalý za pohřebním vozem.
Nevěs tak hlavu, vytáhneš si ještě víc krček, vždyť už musí kaž‑dou chvíli přijít. Pojď, půjdeme do pokoje prostřít.
Po cestě z nádraží neposkytly děti tatínkovi ani trochu příležitosti popovídat si s tchyní. Libor mluvil přes celou tramvaj, že jejich Amina je bernardýn a že má taková malililinká kopejtka na nožičkách a dva růžky na hlavě. Babička se ptala Vaška, jak se učí, a kluk jí vyprávěl o Amině, že jednou pouštěli na vrchu draka a velikánský vlčák chytil Aminu do tlamy. Tatínek za ním utíkal a lidé chtěli tatínka –
No tak, Vašku, nebuď prostořeký, neunavuj babičku! – rozkázal přísně pan tajemník.
Když přišli domů, babička sotva stačila obejmout dceru a rozplakat se radostí – už jí děti cpaly Aminu na klín. Amina se však babičky bála a třásla se.
I neboj se, ty bláhová, dyť já ti neublížím. A jeminánku svatej, ty vypadáš divně. Tak to je ta vaše Amina? A to jsem si tě představovala docela jináč. Lidi zlatý, tohle je divnej pes! – vyjádřila se hned babička o Amině a pak pokračovala:
Žanda a její vás moc pozdravujou. Jsou zdrávi. Chlapec jim roste jako z vody. No, však váš Luba taky vod léta náramně vyrostl. Heleď, Aninko, rozbal tu škatuli, je tam krocan, dej to někam do studena.
Pročpak si dělá Žanda takovou škodu, chtěla říci paní Pučálková, ale děti jí do toho vykřikly: – Babičko, Amina nejí ani krocana, ani jiný maso! Babičku i rodiče zamrzely ty přílišné řeči o Amině, a aby to zamluvila, zeptala se babička:
A copak jí?
Špenátek, vdolky, čočku.
Jen zbytečně psa nezmlsejte, ať žere, co má!
Při štědrovečerní večeři babička namítla, že je to hřích, prostírat u stolu, kde jedí lidé, také psovi. Ale když viděla způsobné chování Aminino, která dokonce přestala mlaskat, když se babička nahlas modlila, neříkala už nic. Polévka chutnala všem. Při rybě slezla Amina od stolu a čekala, až otevřou pokoj.
Rozsvícený stromeček oslnil ze všech dárků nejvíce. Amina vypadala pod ověnčeným smrčkem také jako dáreček. Ježíšek podělil
všechny. Paní Pučálková dostala kus japonské látky na župan.
Je to blázen, ten náš táta, já vím, že to stálo hříšný peníze. – Kra‑vatu a kamaše dostal pan tajemník. Babičce nadělil Ježíšek u Pučálků svetr. Růža a Vašek dostali sešity a pohádkovou knížku a Luba nákladní auto. Vozil v něm Aminu, ale ta mu vždy vyskočila a vracela se pozorně k babičce ke stromečku.
Babička si navlékla nový svetr a všichni šli pít do kuchyně punč. – Říkejte si, co chcete, ale ta vaše Amina – to není pes!
Pan Pučálka po těch slovech vylít, až si vylil punč na kalhoty. Paní dávala babičce zřejmě najevo, aby se před mužem o tomto problému nevyjadřovala, ale punčem rozehřátá babička nebyla k udržení.
Ba ne, mí zlatí. Za jedno, pes nemůže mít takovýhle nohy, ani krk, ani hlavu. Věřte tomu, že ta vaše Amina je srnka.
Heleďte, maminko, nesmíte si myslet, že vy ženský všemu rozumíte, – snažil se namítnout rozčilený pan tajemník, jak jen nejmírněji dovedl.
Už taky proto to není pes, že nežere maso, ale jen zelený.
Víte, to byste mě s takovými řečmi rozčilily. Když chcete něco vědět, tak vám povídám, že naše Amina je liliputánský druh bernardýna, latinsky doga zvaný a basta! – prohlásil s lítostí ve hlase punčem rozehřátý pan tajemník Pučálka. Po chvíli ještě už docela mírně dodal:
Naše Amina nežere jenom zelený, ta jí všechno.
Z pokoje se ozvala dutá rána, vypadalo to, jako by spadly peřiny. Zatím však se převrhl jen stromeček, Aminou zespoda do půlky okousaný. Z vyzáblých větviček vykukovaly jen svíčičky.
Dyť to povídám, že to není pes, – řekla babička, když se uklidnili; a pan tajemník mlčel jako zařezaný.
Zároveň se starým rokem odjela také babička do Přeštic. A jaro v tomto novém roce vstávalo časně jako paní Pučálková. Už v únoru zelenaly se vrchy a nebe nad městem bylo víc potaženo aeroplány než mraky.
Chodili ve středu zase na procházku a vraceli se svěží na těle i duchu. Komu však jaro nejlépe svědčilo, byla Amina. Jedla a sílila zrovna před očima, jen skvrny od jódu zůstaly na krčku. V poledne, když přišel pan tajemník z úřadu, žasl, jak Amina každým dnem, jak říkal, nohatí a krkatí. – Von se jí ten krk táhne jak psí víno! – skoro se rozčiloval. Paní však utěšovala muže:
– Inu nediv se, je to srnka. Hlavní věc je, že je to zvíře čistotný a že dětem neublíží.
S pololetním vysvědčením dostal Vašek samé jedničky a černý kašel. Rozstonala se i Růža a potom též malý Libor. Amina se bála dětí, když tak hrozně kašlaly, až zmodraly. Na radu lékaře bylo rozhodnuto, že paní Pučálková pojede s dětmi do Přeštic, kde jim Žanda našla byt na samotě u lesa.
V březnu se loučily děti s tatínkem a Aminou. Amina zůstala sama doma a pan tajemník jel s rodinou na nádraží.
Děti se nemohly utišit ani v tramvaji. Průvodčí byl přesvědčen, že Pučálkovům vymřelo náhle příbuzenstvo a že jedou na pohřeb.
Zatím však děti plakaly pro živou Aminu.
Já vím, že pro tátu byste tak neřvaly, – vyčítal jim pan tajemník a paní těšila Lubu:
Říkám ti, že hned, jak vás ten ošklivej kašel přejde, tak tatínek si vezme dovolenou a přijede s Aminou za námi. Panečku, do lesa budeš chodit na Ticholovec a Amina v lese bude zobat jahůdky.
Luba se však nedal utišit.
Já chci‑ci naši – A‑mi‑nu, – vzlykal neustále a Růža s Vaškem se přidávali jako druhý a třetí hlas.
Na Smíchově pan tajemník slíbal ve vlaku dětem slzy, objal ženu a vystoupil. Vlak zafuněl a odnesl mu rodinu jako vítr klobouk.
Amina ležela ve svém kutlochu. Když pan Pučálka odemkl, sotva nadzdvihla hlavu.
Jo, jo, jsme sirotci, Aminko, a mně se stejská ještě víc než tobě. – Až se zhrozil, jak dutě zněl mu hlas v prázdném bytě.
Březnové dny se prodlužovaly jako Aminin krček. Večery venku byly plné tepla a zpěvu, v bytě pana tajemníka Pučálky však bylo ticho. Pan tajemník si nosil domů kancelářskou práci a dlouho do noci počítal a psal. Ráno pak vstával pozdě a plný hrnek mléka nechával Amině. Ta, chudinka, z dlouhé chvíle a smutku nad opuštěností jedla, pila, hodovala a rostla jako z vody.
Aničko, – psal po čase pan tajemník ženě, – mám velikou radost, že už děti nemají záchvaty a že Vašek tam chodí do školy, ale co je to všechno platný, moc se mi stýská, a kdybych se před naší Aminou nestyděl, řval bych tu jako dítě pro tebe. O mě se nestrachuj, nic mi nechybí; než ty s dětma. Zato na sebe spíš pomysli a hodně jez a dlouho spi. Potřebuješ zesílit, vypadala jsi poslední dobu tuze špatně. Vždyť to bylo nějakého dření, cos tu měla. Jen počkej. Růža už brzo doroste a zastane tě aspoň trochu v práci, musíš ji už nyní k tomu vést.
Prosím Тě, copak dělají děti? Jestlipak von náš Luba si na tátu taky někdy vzdychne. To on je samá Amina. Žandě všechnu její velkou laskavost musíme aspoň zběžně oplatit. Rozhodl jsem se, že jí pošlu rádio. Jen mi zase nezkaž radost a nerozmlouvej mi to. Kolega v kanceláři má známé a dostanu velkou slevu na dvoulampovku.
Amina mi kouká do péra, chudinka, taky by ráda něco vzkázala, ale neumí. To takhle večer sundám tu velkou fotografii Tvoji s dětma a ukážu ji Amině. Víš, že vás všechny pozná? Hned začne mrskat ušima a olizuje Lubu na skle, až je i rám oslintaný. Ale klacek je to, ta naše Amina, a jak jí chutná, věříš, Andulko, že splivne v poledne dvě otýpky mrkve jako nic? A jak je čistotná!
Probudím se v noci, a jak svítí měsíc do sednice, vidím, Amina vstane, protáhne se jako srnka na pasece a pak si sedne na ampr jako velká. Jenom nevím, co to je, po těle se jí dělají fleky, tak to snad přece jenom nebude pes.
Tuhle si čuchla do inkoustu, ale ta prskala, to jsem se snad za celou tu dobu prvně zasmál. Jinak je mi tu smutno bez vás a ten čas se šine pomalu jako tramvaj.
Prádla mám ještě dost a s penězi taky vystačím. V sobotu dostanu za ty přesčasy, takže nebudu muset vyzvedávat. Tak vidíš, holka, vono to půjde, jen si nedělej starosti a buď pořád taková krásná, jak já Tě vidím. Vonehdy jsem vytáhl album a ukazoval Amině naše svatební fotografie. Vona se ti tak vážně dívala na naše obrázky z mládí, že jsem se jí rozpovídal o Tobě.
Jaká jsi byla vždycky na mě hodná, a tak mi bylo dobře, že můžu s někým o vás, děti moje, povídat. Všechno jsem Amině řek. Ty se mi, Andulo, budeš smát, já to vím, ale řekl jsem jí to, že náš Vašek se nám narodil sedmiměsíční.
Je hvězdnatá noc a teplo, zítra bude asi pršet. Budeme se s Aminou ještě dívat z okna.
Všechny pozdravuj, děti a všechny zlíbej, sebe však nejvíc. Tvůj
Vašek.
Pan tajemník se díval potom s Aminou z okna do noci. Povídal jí, co kde svítí.
A tamhle, jak je to červené světlo, tak tam tě chytil tenkrát ten vlčák, víš, ale dnes už by tě sotva unes, vždyť ty už jsi větší klacek než on.
Naproti u vrat se držel voják s děvčetem. Co chvíli projelo auto nebo aspoň motocykl a zase bylo ticho, jen v prvním patře se hádali. Někde vedle bědovalo rádio. To bude mít Žanda radost, až jim to spustí v kvartýru: dzin, dzintrará. Najednou se pan tajemník ohlédl, co dělá Amina, a div neomdlel leknutím. Dosáhla krkem do vedlejšího okna a už jen dojídala poslední zbytky květin za okny.
Ježíšmarjá! – vykřikl pan Pučálka hrůzou. Stáhl Aminu, plácl ji, až upadla, a třesoucí se rukou zavřel okno. Pak dlouho do noci seděl se sepjatýma rukama na posteli a čekal pevně, že dříve než spánek přijde výpověď.