Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zejtra, dřív než udeří zima.
A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: „Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.“ – A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „Kmotřičko, copak máte?“ – „I Broučku, pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem.“ – A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si.
Ale Broučkovi se to jaksi nehezky sedělo. „Pojď sem, Beruško, já ti něco povím.“ – A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: „Poslouchej, kdopak to je ta Janinka?“ – „I, to je Janinka!“ – „Čípak je?“ – „I, ona není ničí, ona je sama svá.“ – „A copak nemá žádného broučka a tatínka?“
„Ne, ona je sama.“ – „A kdepak zůstává?“ – „Pane, tam u lesa ve vřase. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ – „Ale když se pořád tak moc na mne dívá.“ – „I jdi, hloupý. Vždyť ona je hodná. Víš, ten med – ten jsme dostali od ní.“ – „Ale když ona – – “
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi. „Kmotřičko, vy ještě něco máte?“ – „Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě.“ – „Copak máte?“
„Počkej, to se podivíš. Pojď, pomůžeš nám.“ – A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru – ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.
„Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladivečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.
A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to velmi velice chválili, takové to bylo sladké! – jenom se jim to zdálo být moc silné. A tak kmotřička: „Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu.“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíže ke kamnům, natočil do koflíč-ku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou sebrali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a už už ho chtěla za živa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a hrr na buk, ale žluna hrr za ním.
A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem celý třásl a vlasy mu vstávaly. – „Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ – a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.
Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla všecka polekána. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný, a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát; a i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl, a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!
A tak si to povídali a byli rádi, že už je to pryč. Ale Beruška se dala přitom do pláče. „Copak ti je?“ – ptal se jí Brouček. – „I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!“ – „Ale vždyť ho nesežrala.“ A kmotříček k tomu doložil: „Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli.“ Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.
A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je zval Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: „Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiši a dávat pozor.“ – A oni, že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu. Kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plna světla a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A Janinčin tatínek povídá: „Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi! Tamhle je kousek okna otevřeno.“ A vletěli tam oknem, sedli si dole na rámec a dívali se.
Od stropů dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl; měl s sebou pod paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali! A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když se někdo bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo.
„Viďte, hoši, to to bylo hezké,“ povídal Janinčin tatínek. „Ale teď musíme zas honem svítit, abychom to dohonili.“ A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:
Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: „Nu, Broučku, kdypak ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něj usmívala, tak on se už tak moc nebál. „Ó, brzy.“ – „I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mne snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili?“ – A Brouček, že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.
A při tom to zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. „Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. – „I dá Pán Bůh, bude zas léto a zase se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. – Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřasy, Brouček s tatínkem a maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli v prostřed palouku, když se Brouček ještě jednou ohlídl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi. – „S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě,“ vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.
Už cestou povídal tatínek: „Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dáti do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy i jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jistřičku másla.
Na to hned se pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně složené na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na hůru. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo s hůry zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a div že celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.
A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nezavazelo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však už venku burácelo!
Tak se ještě pomodlili:
Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ a lehli a spali a spali a spali…
A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Maminko, dáte mně medu?“ – „Medu? Jakéhopak medu? Broučku, vždyť žádný med nemáme.“ – „Ale víte – co nám včera Janinka poslala.“ – „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ – „I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ – „I toto. To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj. Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme ihned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ Škoda! Ale když tomu tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: „Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím.“ – „Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ – „I to je také zabedněno a ucpáno. A našlo by nám sem zimy.“ A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech a tu to viděl:
Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka už zatím zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali. „Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ – „Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ – „Ale Janinka! Maminko, kdeže zůstává?“ – „Ona zůstává v mechu mezi vřasou.“ – „Ona se zachumelila, viďte? A ona povídala, že mne vyprovodí, až ponejprv poletím.“ – „I neboj se. Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima.“ – „A má dříví?“ – „I bodejť by neměla.“ – „A ona tam je sama?“ – „Sama.“ – „Pročpak je sama?“ – „Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ – „Ó, to já bych nebyl sám!“
„Kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout.“ – „Nechť, však Janinka má med a víno. Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?“ – „Nevím, milé dítě. Snad.“
Tu je tatínek vytrhl: „Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?“ – „Když tam nikdo s ní není.“ – „Copak s ní nikdo není?“ – „A kdopak?“ – „Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí.“ – „A máte ji rád, tatínku?“ – „I bodejť bych neměl. – „A vy, maminko, také?“ – I arciťže mám.“
„A kmotřička ji má také ráda?“ – „I toť, má. Broučci se mají všichni rádi.“ – „A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ – „Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o svatém Janě.“
„A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ – „I, to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“ – „Ale jak pak, když už bolí křídla?“ – „Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.“ – „A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?“ – „Milé dítě, to já nevím, co si počínají. Snad také spí, nebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede.“ – „Nedobře? Copak to je?“ – „Inu, nemají se rádi.“ – „Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi.“ – „I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak jim svítíme.“
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. „Maminko, povídejte mně nějakou pohádku.“ – „Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím.“ – „I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno.“ – „O čem pak byla?“ – „I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?“ A maminka, že bude povídat a povídala:
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády. Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.
A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl.. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal zespod. Jeho to bolelo, ale také ho to zlobilo. A tak, že on si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je na vlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to začalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko hořelo – a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A nedaleko tam byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam – – “
Brouček poslouchal. Jemu se to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Tatínku, kdypak už poletíme?“ – „I, milý Broučku, až bude léto.“ – „Kdypak bude léto?“ – „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ – „A ještě nekvete?“ – „Ó, ještě ne.“ – „Ale, tatínku, podívejme se.“ – „I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete.“
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. „Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“
Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?“ – A tatínek se tam podíval. „Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ – A Brouček se dal do pláče: „Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ – „I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“
A tak Brouček neplakal. „Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ – „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ – „A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotřička sežrala, také by tam vyrostla chudobka?“ – „Také.“ – „Kdepak?“ – „Tam někde pod bukem v trávě.“ – „A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ – „I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ – „Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.
Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: „Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla všecka krásná bílá jako mléko.“
Ale tu křičel Brouček: „I ne, maminko.“ – „A copak ne?“ – „Tak to nebylo.“ – „A jakpak to bylo?“ – „Ta kočička nebyla krásná bílá jako mléko, byla krásná morovatá.“ – „I to je jedno.“ – „Ale, maminko, to není jedno.“ – „I je to jedno.“ – Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: „Copak ten Brouček pláče?“ – „Viďte, tatínku, že to není jedno?“
„A co?“ – „že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne všecka krásná bílá jako mléko.“ – „Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi.“ A maminka: „Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš.“ – A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam – – “
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.