Byla jednou jedna vesnice, kde děti po škole nikdy nechodily samotné lesem. Na kraji lesa bydlela babička malé Elišky, kterou ostatní děti přezdívaly Červená Karkulka, protože vždycky nosila červený plášť. Eliška každý týden nosila babičce koláčky a trochu mléka, ale vždy byla varována, aby se držela cesty a nebloudila lesem. V lese totiž prý žila tajemná bytost, která si říkala Vlk.
Jednoho deštivého podzimu dostala Eliška zvláštní vzkaz. Vzkaz říkal, že pokud by chtěla, může najít zkratku k babičce – stačí sledovat zvířecí stopy, které se objeví po dešti. Eliška byla zvědavá a tentokrát se rozhodla, že zkusí tu novou cestu. Co by se mohlo stát? Vždyť přece zná les jako své boty.
Jakmile se vydala po stopách, zjistila, že jsou jiné než ty, které v lese vídala dříve. Stopy byly obrovské a vedly do hloubky lesa. Když už si nebyla jistá, kudy jít, spatřila mezi stromy zvláštní svítící síť. Když se k ní přiblížila, síť se zatřpytila a Eliška slyšela tichý šepot: „Pojď blíž…“
„Kdo jsi?“ zavolala Eliška do ticha.
„Jsem Vlčí síť,“ odpověděl tajemný hlas. „Pojď blíž, pomůžu ti najít zkratku.“
Elišce se na chvíli sevřelo srdce. Slyšela tolik příběhů o vlkovi a temných silách v lese, ale zvědavost byla silnější. Když se přiblížila, vlákna sítě začala zářit jasněji a kolem se začal točit vítr.
Najednou se objevila postava – byl to vlk, ale ne takový, jakého by čekala. Tento vlk byl obrovský, s temně modrou srstí propletenou tenkými zlatými vlákny, která se mu třpytila jako hvězdy.
„Proč jsi tady, malá Červená Karkulko?“ zeptal se jí tichým hlasem. „Nepatříš do lesa.“
„Hledám zkratku k babičce,“ odpověděla Eliška. „Ty víš, kudy?“
Vlk se na ni chvíli díval a nakonec přikývl. „Znám každou cestičku. Ale každá cesta má svou cenu.“
„Jakou cenu?“ zeptala se Eliška, která se začínala bát.
„Dáš mi jedno ze svých tajemství. Každý, kdo vstoupí do Vlčí sítě, tu musí nechat část sebe,“ odpověděl vlk.
Eliška chvíli přemýšlela. Nakonec si vzpomněla na jednu věc, kterou nikomu nikdy neřekla – svou dětskou touhu být jako vítr, volná a nezkrotná. „Mohu ti dát toto,“ řekla a podívala se vlkovi do očí.
Vlk se spokojeně pousmál. „Děkuji ti, Karkulko. Nyní ti ukážu cestu.“ Vlčí síť se rozzářila a ukázala Elišce světelnou stezku, která vedla přímo k babiččině chaloupce. Cestou se cítila lehčí, ale také podivně prázdná – jako by jí chyběl kousek její vlastní duše.
Když dorazila k babičce, všechno jí vyprávěla. Babička se na ni dívala s pochopením a řekla: „Pamatuj si, Eliško, že les i vlk mají své tajemství. A některé cesty vedou zpět jen pro ty, kteří se z nich umí vrátit.“
Od té doby Eliška už nikdy Vlčí síť nenašla, ale v hloubi duše cítila, že je stále někde v lese, čeká na dalšího, kdo bude ochotný obětovat část sebe, aby našel tu nejkratší cestu.