Skoro rázem vyvstala za Trojským zámečkem Pražská zoologická zahrada, rostla a mohutněla. Nebylo dne, aby nepřibyla nějaká zebra nebo leopard. Přivezli lvy i tygry. Dláždilo se místo pro slony. Stavěl se ostrůvek pro opice. Na svahu se upravovala skála pro kamzíky a medvědy. A nad tím vším se vznášela hlava Aminy Pučálkovic.
Amina stála celé dny u vchodu se zafačovanou nohou, pověšenou na velkém šátku u krku. Byla smutná a nežrala, což působilo starosti opatrovníkům i vedoucím. Amina od rána do noci natahovala krk přes stromy a řeku, jestli už nejdou. Tisíce lidí přicházelo z Prahy, ale ani pana Pučálku, ani paní, ani děti nebylo vidět. Aminu bez nich mrzel svět a slabostí až klesala. Hlásili honem na radnici, že Amina skoro týden nežere a že se sotva drží na nohách.
My budeme muset toho Pučálku přece jenom pustit, konstato‑vali smutně páni na radnici.
Stalo se totiž toto:
Když se pan Pučálka dozvěděl, že mu Aminu vezmou a že za ni nedostane ani groš, neříkal nic. Vždyť já bych za to ani nic nechtěl,
vy hloupí! pomyslil si jen. Teprve když byl v době obléhání zatčen pro podezření, že ví o Amině, dopustil prý se urážky členů městské rady a snad i vojska. Byl držen ve vazbě a jeho rodina hlídána, aby se nemohla stýkati s Aminou a aby ji snad neodloudila z Troje k sobě.
Tu najednou všichni opustili Pučálkovic rodinu. Hlavně pan domácí se k nim nehlásil. Na děti pokřikovali kluci:
Ukradli jste Aminu, váš táta je zloděj.
S paní Pučálkovou nikdo nechtěl mluvit, aby nepřišel do nějakých mrzutostí. Jen paní ministrová posílala jim tajně jídlo a dětem mlsky.
Konečně si zavolali pana Pučálku na úřad a řekli, odprosí‑li každého z pánů radních, že mu bude všechno prominuto. O ničem takovém však nechtěl pan Pučálka ani slyšet a byl ochoten nadávat pánům na radnici dál. Ale tu si ho vzal pan purkmistr stranou a vyložil mu, že jde o Aminu.
My ji máme, můj drahej pane, právě tak rádi jako vy. Proto, můžete‑li to udělat, udělejte to pro dobro toho zvířete. Učinil jste pro ni už tolik. Jde o to, abyste prohlásil, že nikoho ze zmíněných pánů nemůžete podezřívat z činů nepoctivých a vaše slova že vám
vyklouzla v návalu rozčilení. Já pak celou věc zlikviduji a tolik vám, pane Pučálko, slibuji, když Amina bude zase zdráva, že vás uděláme
vrchním ředitelem v Troji.
Propánaboha, co je naší Amině? – zeptal se pan Pučálka a od‑volal.
Tenkrát, když přišli Pučálkovi poprvé k Amině, mysleli všichni zřízenci, že zvíře zešílelo. Mlátila hlavou o zem, lehala si na záda a dávala si nohy do huby; to všechno bylo z radosti, že přišli Vašek, Libor a Růžena s tatínkem i maminkou.
Pan Pučálka již v Troji zůstal. Převzal vrchní velení nad podnikem a celá rodina se k Amině nastěhovala. Žilo se jim v Troji dobře. Amina seznámila děti se všemi zvířaty od tygřice až ke kolibříkovi.
A tak zásluhou Aminy měly Pučálkovic děti ve škole z přírodopisu vždy jednotku.
I stávalo se, když přišel někdy pan domácí Červený k Pučálkovům do Troje, že nezastihl nikoho z nich v domě. Služka hlásila, že milostpán si šel zdřímnout do jeskyně k hroznýši královskému, protože ho tam neštípou mouchy. Milostpaní že věší s Aminou prádlo a děti prý si nejspíš hrají někde v kleci.
Pan domácí šel ke klecím, a skutečně Vašek s Liborem si hráli se starým lvem Tibetem na slepou bábu. Tibet se zavázanýma očima se sápal předními prackami po malém Liborovi.
Rukulíbám, pane domácí! – zdravila Růženka z tygřího doupěte.
Copak tu děláš?
Uspávám naší Ďobce dětičky.
Kdepak je vaše Ďobka?
Tadyhle, pane domácí! – A rozvalená tygřice vycenila na ustra‑šeného domácího zuby.
Děti, prosím vás, poďte z těch klecí, já to nemůžu vidět. Poďte ven.
My nemůžeme, pane domácí, maminka nás zamkla.
Kristeježíši, pročpak?
On Vašek a Luba běhali pořád ze zahrady ven na silnici a ma‑minka se bála, aby je něco nezajelo, tak nás tady zamkla.
No já zase pudu. Vyřiďte tatínkovi, že mu za ty indické bernar‑dýny děkuju, a řekni mu, Růžičko, ať se k nám někdy přijde podívat s vámi; ale tyhle potvory s sebou neberte.
Amina běžela přes celou zahrada k panu domácímu. Už chtěl odejít, ale musel se vrátiti.
Aspoň na hrníček kávy! – zvala srdečně paní Pučálková, a pan domácí neodolal.
Amino, jdi a pusť děti ven, – poručila paní.
A Amina vytáhla děti z klece a běžela s nimi po zahradě. Pak paní Pučálková vyšla před dům a křikla:
– Táto, Vašku, Růžo, Lubo, Amino, kafe! Honem, než se vám udělá škraloup.
Jindřich Plachta
Pučálkovic Amina
Ilustrace na obálce z Pixabay.com Redakce Markéta Teuchnerová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. elektronické vydání Verze 1.0 z 3. 11. 2023
ISBN 978‑80‑274‑3608‑8 (epub)
ISBN 978‑80‑274‑3609‑5 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3610‑1 (prc)