Dříve než bernardýni z Indie přišla stavební komise a zjistila, že sice domu nehrozí sesutí, ale Amina že nesmí nikdy již dům číslo popisné 1567 zvedati.
Právě když předseda komise, pan vrchní stavební rada, kladl tento přísný zákaz na srdce panu domácímu a Pučálkovi na chodbě prvého poschodí, dům se nahnul a všichni členové stavebního úřadu sjeli po schodech dolů jako na toboganu. Nepotloukli se moc, ale zato se rozčilovali až příliš.
Z nařízení úřední komise měl být dům pana Červeného ihned vystěhován a zazděné v něm Amině hrozili, že pošlou na ni oddíl vojska, který ji zastřelí, neposlechne‑li a nebude‑li stát klidně s domem.
Jen se opovažte něco takového udělat! – rozkřikl se pan Pučálka na úřední osoby. – Já bych chtěl znát toho hulváta, kterej by dovedl tomu zvířeti ublížit. Vždyť naše Amina nikomu ani vlásek nezkřivila a vy, mizerové mizerný, byste na ni chtěli střílet?
Pana Pučálku museli ze stavebního úřadu vyvést strážníci, ale neuklidnili ho. Na ulici celý od vzteku uřícený volal na mimojdoucí Pražany a vysvětloval, že by neměl nikdo z poctivých lidí dovolit, aby Amině bylo ublíženo.
Lidi zlatý, – řečnil pan Pučálka na ulici, – jak je to možný, aby zvíře, které zachránilo hasiče, vo sobě nemluvím, zvíře, které každýho, když nepobavilo, tak jistě nezarmoutilo, a teď se ňákej, nechci říct jakej, zlolajnej úředník rozčilí a že nechá Aminu zastřelit? Kde to sme, lidi zlatý? To je ta svoboda, pro kterou tisíce lidí dalo život?
Pro takovouhlenonc spravedlnost, to řeknu rovnou, byla škoda těch tři sta let, který sme trpěli.
Dost lidí pochopilo, že ublížit Amině byla by křivda, která se nesmí stát. Postavili se okamžitě na stranu pana Pučálky a provolali hanbu stavebnímu úřadu města Prahy.
Táhli na Václavské náměstí, kde pan Pučálka mluvil od sochy svatého Václava již k velkému davu.
… cítíme jako nikdo, že pracovat se musí. A taky, že pořádek být musí. Chceme ale pořádek spravedlivý!
Výborně! – tleskalo na osm set posluchačů.
Strážníci neměli žádné pokyny, proto se nestavěli proti velikému průvodu, ubírajícímu se kolem Wilsonova nádraží nahoru na Žižkov.
Vpředu šel pan Pučálka s praporem.
Nazdááár! – zdravil průvod diváky na chodníku a v oknech.
Co se stalo? – ptali se lidé u nádraží.
Nikdo nevěděl. Teprve na konci průvodu vykládal potrhlý kolportér:
To ňákej poslanec Pučálka ze Žižkova, von zakládá novou stranu pro spravedlivej pořádek.
Chtěli zpívat Kdo jste boží bojovníci, ale nikdo to neznal dál, tož spustili Slovan jsem a Slovan budu.
Amině se líbilo, když přitáhli do Bratislavské ulice s písněmi na rtech. Pan domácí však nedovedl pochopit, oč jde, a nabádal pana Pučálku k největší opatrnosti. S panem Pučálkou však nebylo možno se střízlivě domluvit. Dal se Aminou vyzvednout do okna a odtamtud řečnil:
… si nikdy nedáme líbit. A teď ať si přijdou a uvidí, jak jsme všichni zajedno. Že nedáme nikomu ublížit, kdo si toho nezaslouží.
Pan Pučálka rychle přemýšlel, že by bylo dobře zakončit řeč z výše nějakým básnickým citátem. Nemeškal a spustil od Elišky Krásnohorské Chodskou. Začal recitovat se vším temperamentem a v plném přesvědčení, že to byli vlastně Němci, kteří Aminu chtěli zašantročit za hory a lesy. Hřímal dolů:
Což to naše slunce; což už není živo?
Do Němec nám zašlo jinudy nám vyjde, z Němec k nám jen búřka, zlé a vojna přijde.
Místo těchto pohrom z Němec objevila se však najednou bílá ruka vzadu v okně a stáhla pana Pučálku dovnitř. Tatáž ruka stáhla pak ještě záclonu.
Plná ulice čekala, kdy že se pan poslanec opět objeví na Aminině krku, aby domluvil, co bude dál.
Dlouho se nic nedělo. Teprve po hodné chvíli vyšel bledý pan Pučálka před dům a plachýma očima a nervózními slovy prosil, aby se všichni v pořádku rozešli.
Víte, vona žena je divná, vona tomu tak nerozumí. Zkrátka, až jindy, až nebude doma, se zase sejdeme a zazpíváme si. Víte, vona žena…
Dav nechtěl pana Pučálku pustit zpátky do domu. Lidé křičeli:
Vod toho seš poslanec, aby si se nás ujal, tak mluv k nám!
Pan Pučálka nedovedl vysvětliti, že není žádný poslanec, a museli zakročit strážníci a rozehnat obušky rozčilený dav z Bratislavské ulice.
Bledý pan Pučálka sliboval a přísahal doma své paní, že již nikdy nic takového neprovede.
Do domu k panu domácímu а k Pučálkovům přišel vrchní policejní komisař s nejvyšším úředním nařízením, aby dům číslo popisné 1567 v Bratislavské ulici byl okamžitě veškerými nájemníky, jakož i majitelem domu opuštěn jako budova životu nebezpečná.
Pan domácí konejšil přísného komisaře, že zatím tu nebezpečí nehrozí, že přece sama stavební komise zjistila, že všechno je v pořádku. Nebylo to však nic platné, museli se vystěhovat do vedlejšího domu.
No, a co bude s Aminou? – ptal se pan domácí.
Amina přijde do Troje, do zoologické zahrady.
A co když vám tam nepůjde? – namítla paní Pučálková.
Ale komisař odsekl: – O to se nestarejte, my už si s ní budeme vědět rady!
A přece se, třebaže to byl vrchní policejní komisař, mýlil. S Aminou si nevěděli rady, ani když přišly dvě kumpanie vojska.