č. p. 1567
Osamělé Amině bylo jaksi smutno. Vzadu zvonily sklenky a smích а k ní za celou tu chvíli nikdo nezašel, aby ji alespoň jen pohladil.
Poprvé v životě ji napadlo dostat se z domu.
Stáhla hlavu do prvního poschodí a marně hledala, kudy bude moci dál. Nešlo to. Vrtěla sebou a prolamovala se dolů. Zdálo se, že se nedostane ven ani zpátky, ale konečně se jí přece podařilo vzepřít se nohama a něco zapraskalo. Vzpřímila se docela a zvedla celý dům do výše.
Pouze pár cihel se oddrolilo, jinak všecko drželo pohromadě. Na stolech při hostině jen prázdné skleničky trochu se zachvěly a úzkostlivě zapípaly, ale naplnili je novým vínem a nikdo v domě neměl potuchy, jak vysoko se nalézají a jak daleko je Amina s celým domem odnáší.
Venku poděšení šoféři a ostatní zvědavci nemohli nic jiného dělat než rychle ustupovat Amině s domem z cesty. Běželi pro stráž a ta hlásila do Prahy hroznou zprávu, že Amina Pučálkova odnáší celý dům z původní parcely.
Amina s domem vyběhla Bratislavskou ulicí nahoru. Našlapovala měkce a opatrně. Na křižovatce se zastavila a ukusovala špičky praporů.
V domě stále neměl nikdo tušení, co se vlastně stalo. Panu domácímu bylo následkem nesčetných přípitků příliš horko, proto vyšel na pavlač a třel si čelo mokrým šátkem.
Jsem to zvíře, takhle se vožrat, – stěžoval si sám na sebe, – vždyť já už nepoznávám náš dvorek a nevidím ani na zahrádku. Ať zchudnu, jestli já ještě vezmu kapku vína. Prosím, místo dvorku odnaproti já vidím nějaký novostavby. Co mě to jen napadlo, takhle se zchlastat!
Pan domácí strčil hlavu pod vodovod. Voda však netekla. Zarazil se.
Já vím co, skočím si vedle do hospody na sodovku a trochu se projdu. Vzduch dělá moc, – těšil se pan domácí a sestupoval dolů k vratům.
Tolik vzduchu však pan domácí přece nečekal. Otevřel dveře domu a omámilo ho to úplně. Nestoupl na chodník, nýbrž letěl. Za‑
vřel oči a poslední myšlenka byla – teď přece už musí přijít chodník. Konečně to s ním udělalo bžuch! a válel se v trávě za městem, kde se Amina s jeho domem volně pásla.
Rázem se vzpamatoval, vstal a jal se křičet:
Pomoc, pomoc, vodnášejí mi dům! To je můj dům! – Amina pozna‑la pana domácího, chytila ho za límec a položila zpátky na pavlač.
U hostiny stále nikdo nic nevěděl. Seděli v družné zábavě, kníže vedle Boženky, která s ruměncem ve tváři mu neustále kladla jeho ruce ze svých boků zpět na stůl, a poslouchali známou již historii, jak pan Pučálka našel Aminu a myslel, že je to bernardýn.
Kníže slíbil Pučálkovi, že mu pošle pár pravých bernardýnů z Indie, když do pokoje se vřítil pan domácí.
– Amina… dům sakumpák s náma… jsme ztraceni všichni, jak jsme tady – vyrážel ze sebe s hrůzou zničený majitel domu.
Všichni vstávali a letěli k oknům plni zděšení a náhlého zoufalství. Ti pak, kteří vyběhli jako pan domácí z domu, řvali dole bolestí. Všechny vypadlé, dříve než mohli utéci, sesbírala Amina znovu a naložila.
Byli někde v polích nad dráhou za žižkovským vrchem. Volali, křičeli česky, anglicky a indicky o pomoc. Amina v domnění, že zpívají, poslouchala a ani nedutala, jen vždycky, když některý se příliš nahýbal z okna a užuž by byl vypadl, Amina ho zachytila a vrátila dovnitř.
Teprve když se objevili hasiči se žebříky, lekla se Amina, že ji snad chtějí znovu operovat, a utíkala před nimi.
Velitelé hasičů a stráže lákali Aminu, jak nejněžněji dovedli: – No, tu máš, Aminko, cukříček, pojď sem, hačni si hezky. Na, hačni si!
Amina se přiblížila, ale sotva se po ní rozehnali se žebříkem, rychle uhnula a neopatrní zachránci se se žebříkem rozmázli v trá‑
vě. Uvnitř v domě to vždy po takovém trhnutí pláclo se všemi na zem. Sám kníže pán upadl několikrát pod stůl, proto se pan Pučálka rozčílil a volal na záchranné mužstvo:
Nedrážděte ji, sakramenti, a jděte s tím vaším žebříkem do prčic. Copak nevidíte, že se zvíře bojí? Nechte nás, já si s ní sám poradím.
Pan Pučálka si jediný ze všech trosečníků troufal něco podniknouti na záchranu celého domu na Amině.
Odstrčil všechny od okna a převzal velení bludného činžáku.
Nic se nebojte, dámy a pánové, Amina nám neublíží. Hlavní věc je, zdali je dům pořádně stavěný, nerozsype‑li se?
To je pořádná stavba, stará, poctivá, žádnej stavební ruch na beton, – ozval se s bolestí pan domácí.
I začal pan Pučálka volat a domlouvat Amině:
Pojď, miláčku, půjdeme domů. No pojď, zítra sem zase přijdeme. Tak, Aminko, schválně, jestli trefíš zpátky. Ukaž pánovi, jestli umíš trefit… No jo, pane kníže, a to ona naše Aminka trefí. Doma se zase napiješ mlíčka, viď!
Amina opravdu nastoupila zpáteční cestu. Pan Pučálka stále se s ní bavil. Věděl, jak se na ni musí. Kníže Ja‑Ratja‑Tra přistoupil k oknu a chtěl také na Aminu zavolat, ale rozčilený pan Pučálka ho odstrčil:
Kuš, nebo mi ji splašíš!
Amina již za šera přišla s domem hezky v pořádku na staré místo v Bratislavské ulici. Sedla si opatrně a dům číslo popisné 1567 zapadl na milimetr přesně do svých základů.
Objevila se auta záchranné stanice a mužstvo Červeného kříže, ale nikdo nepotřeboval nejmenší pomoci, neboť koňaku bylo dosti ještě na stolech u hostiny. Všichni i s knížetem pánem vystoupili z domu s úsměvem a s celkovým dojmem, že to stálo za to.