Sláva ze šťastného uzdravení Aminy byla čilejší než Amina sama. Pan Pučálka věděl nejlépe, že kdyby jí bylo dobře, neměla by tak smutné oči.
Až z Londýna valily se do Prahy dotazy, jak se daří nemocné. Holandská královna vyznamenala oba profesory, kteří operaci šťastně vykonali. Hyacintovým řádem holandského kakaa. Z Kalifornie poslali farmáři Amině vagón ovoce jako gratulaci k šťastnému uzdravení. Zásilka byla adresována: Lady Amina Pucalkof. Ziska Prague Rumania. – A poněvadž Amina nesměla ještě nic jíst, byly kalifornskými hruškami poděleny žižkovské děti.
Amina směla pít pouze mléko. Nosili jí je skauti z Červeného kříže. Ráno, v poledne a večer vypila okurkovou láhev mléka. To byla jediná strava, kterou Amině podával pán Pučálka z vikýře. Od nikoho jiného nyní po nemoci si nic nevzala.
Máš recht, – liboval si pan Pučálka, když byl večer na střeše, – nikomu už nevěř, všichni jsou to pacholci! – Pak se naklonil k jejímu uchu a dodal: – A náš domácí je ten největší, abys to věděla! – Amina neodporovala a pan Pučálka s ní dlouho večer na střeše besedoval. Vysvětloval, jak musí být v dnešním světě opatrná, a nakonec jí recitoval:
Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam…
Hezký, viď? – tázal se Aminy, když báseň skončil. – To napsal Svatopluk Čech, víš? Velkej básník a taky takovej samotář jako já. Ach jo, má zlatá Amino, tak je ten život divnej a co sme vlastně velikého
v tý trávě zelený?…
Dolů přes střechy bylo vidět světla. Pan Pučálka se přesně díval dál do tmy. Amina si hrála s jeho rukou.
Copak asi dělá máma s dětma? – povzdechl si.
Zdola volali domácích k večeři.
A dejte mi pokoj s vaším jídlem, – pomyslil si pan Pučálka na‑hlas, – mně je tady dobře.
Neozval se ani, když volali podruhé a potřetí.
Dopoledne se dali lékaři, pan Pučálka a pan domácí vytáhnout v lešení k Amině a prohlíželi, jak se bolest hojí.
Už je to dobrý, dobrý je to! – mnul si ruce nedočkavý pan domá‑cí. Ale pan Pučálka byl smutný, přestože lékaři byli spokojení.
Já nevím, ale pořád si tak myslím, že jí, chudince, musí moc foukat do toho krku. Víte, páni profesoři, neračte se zlobit, ale jen se jako domnívám, dyby se jí rána sešila na mašině, že by to lépe drželo, než jen tak rukou a jehlou.
Pan domácí se na pana Pučálku rozzlobil a začal hájit lékařské kapacity celou duší.
Něco takového nemáte, Pučálka, jako inteligent ani z huby vy‑pustit. Já se tady na pana profesora koukal, když ten krk zašíval, a řeknu vám, že kdybych věděl, že to nebude tolik stát, tak by mi, s odpuštěním, nesměl nikdo jinej šít šaty než tady pan profesor.
V biografech promítali s obrovským úspěchem operaci Aminy v Bratislavské ulici. Byl to nejlepší československý film a byl také prodán do Ruska a do Ameriky.
Pomalu se Amina sbírala. Přísná dieta ustupovala pořádné stra vě. Pan Pučálka si toho ani tak nevšímal, protože byl stále s ní, takže jemu se zdálo, že Amina je pořád stejná. Ale když se potom chtěla jako rekonvalescent postavit na nohy, viděli všichni, že se do Pučálkovic pokoje již nevejde.
Architekti a lékaři zjistili, že potřebuje mnohem více místa a vzduchu, než měla. Probouralo se tedy patro; nohy Amininy pak dosáhly prvního poschodí, tělo zůstávalo ve druhém patře u Pučálků, a na natažené zdravé již šíji čněla hlava vysoko nad střechou.
Dva ošetřovatelé pečovali s láskou o Aminu a ta z krásy nevycházela. Opět byly pořádány v Bratislavské ulici velké promenádní koncerty a večer a ve dny sváteční bylo tam rušno jako o Matějské pouti. Nechybělo ani mnoho zábavních podniků, kde výletníci z daleké Prahy s chutí utráceli. Amina však teď po nemoci zůstávala vážná. Už nedováděla s lidmi na ulici jako dříve. Sem tam se vyznamenala k obecnému potěšení diváků. Tak jednou ulétl prodavači plynových balónků z ruky celý náklad. Nešťastník sotva mohl zabědovat, když se Amina natáhla a šikovně chňapla po vlajících nitích. Před operací by byla tropila s balónky všelijaké darebnosti, ale tentokráte klidně je čumákem podala postiženému. Jindy zase Amina sundala kominíka ze střechy a posadila ho, chuděru, víc postrašeného než černého, do dětského kočárku dole na ulici. Jinak byla celkem mrzutá.
Přijela paní Pučálková s dětmi. Kluci po únavné cestě hleděli jako vyjevení, nepoznávali ulici a nemohli poznat ani Aminu.
Ježíšmarjá, táto, ty jsi zešedivěl! Co se to stalo, ty máš vlásky jako sníh? – užasla paní Pučálková, když spatřila svého muže.
Nechť, ale sluší mu to! – dodala roztomile paní ministrová.
Skutečně, pan Pučálka obavami o Aminu zešedivěl a zvážněl, ale bílé vlasy mu dodávaly mladšího vzezření.
Amina poznala děti, sotva vylezly z auta. Zamávala hlavou jako praporem, a než se kdo nadál, popadla Libora a zmizela s ním v okně. Všichni zůstali ohromeni, nikdo se nehýbal z místa. Amina vystrčila hlavu, natáhla se po Vaškovi a marš s ním také dovnitř. Když vykoukla a chtěla sáhnout po Růže, bylo před domem pusto. Všichni letěli jako zběsilí nahoru; ale děti po schodech už běžely rodičům naproti a hlásily:
Maminko, neboj se, nám nic není!
Vašek by byl dostal pohlavek, že chtěl znovu před dům, aby ho Amina vyzdvihla.
Opovaž se! – rozzlobila se sotva se vzpamatovavší paní Pučál‑ková.
Příchodem dětí vrátila se Anně všechna dřívější radost ze života.
Místa měli nyní dost. Luba s Vaškem se od Aminy nehnuli. Růža se Amině odcizila, bála se jí teď, když už nebyla štěňátko.
Paní Pučálková nedovolovala klukům příliš vyvádět s Aminou. Zato pan Pučálka věřil Amině, že dětem neublíží, a nechal je lézt po krku. Jen napomínal vždy:
Chlapci, pozor, ať ji nekopnete do jizvy!
Vašek se nebál a vylezl si Amině na hlavu, chytil se růžků a Amina ho vyzdvihla vysoko nad dům.
Jé, tatínku, já ti vidím daleko!
Jednou se paní Pučálková náhle vrátila a viděla Vaška na hlavě Aminy nad střechou. Omdlela uprostřed Bratislavské ulice. Na svého muže pak celé dny nemluvila. Teprve paní ministrová, když přišla na návštěvu, pana Pučálku s chotí udobřila. Pan Pučálka za to políbil paní ministrové ruku a Amina to pak udělala po něm.
Začal školní rok. Růža i Vašek museli vykládat panu učiteli a celé třídě o Amině. Brzy pak byl pořádán školní výlet do Bratislavské ulice, kde Vašek předváděl před celou školou divy na Amině. Paní Pučálková říkala:
Já to nechci vidět, ale jestli se tomu chlapci něco stane, je tím vinen ten starej blázen!
A pan Pučálka hladil svou ženu a říkal:
– Tak se neboj a dopřej dětem trochu toho potěšení!
Pan řídící říkal o Vaškovi, že z toho kluka bude cirkusák, ale
Vaškův učitel nesouhlasil. – To je vám zajímavé, pane řídící, že ten hoch je ve třídě takořka bázlivý a v tělocvičně se bojí udělat přemet. Já nechci věřit svým očím, že tohle je můj žák Pučálka. No, podívejte se jen, jak on sjede po té šíji a dá se vyzvednout do takové výše!
Vašek byl ovšem ve třídě zase týmž bázlivcem a jen doma u Aminy roztál jeho strach a chlapec řádil. Již začátkem školního roku sjížděly se do Prahy školní výpravy z Čech, Moravy a Slovenska podívati se na Aminu.
Přišla zvěst, že Prahu poctí návštěvou největší indický kníže a v jeho programu je též zhlédnouti Pučálkovic Aminu. Činily se přípravy. Bratislavská a okolní ulice se asfaltovaly. Amina měla sto chutí olizovat teplý asfalt, ale nenechali ji. Pečovali o ni. Krmili ji co nejvydatněji a z Aminy šel pomalu strach, jak byla vysoká a silná.
Pan Pučálka s panem domácím byli každou chvíli voláni na radnici, kde měli se starostou porady o podrobnostech zájezdu indického knížete Ja‑Ratja‑Tra. K panu Pučálkovi chodil dvakrát denně učitel řečí a zasvěcoval ho do několika frází francouzských a anglických. Děti, když přišly ze školy, zkoušely tatínka z dlouhého proslovu, ale pan Pučálka si nedovedl nic zapamatovat.
Jediná Amina byla klidná; jinak všechno kolem, co bylo živé, lítalo v náramném vzrušení. Pan Pučálka byl nervózní, nadával krejčímu, který mu špatně ušil frak.
– Buď rád, tatínku, že je ti to větší, aspoň to užiješ! – těšila paní Pučálková, ale pan Pučálka jí přede všemi řekl, aby mlčela, že je hloupá ženská.
Vašek měl nacvičit na Amině zvláštní cvičení, a nakonec, až bude na její hlavě, že zamává indickou vlajkou.
Nadešel den plný slunce a očekávání. Žižkovští strážníci dostali bílé rukavičky. Vypadali v nich tak nějak divně a nezvykle. V celém domě už bylo uklizeno, jen sluhové nahoře ve druhém patře prostírali a připravovali stoly a židle k hostině, která se po uvítání bude konat.
Ze střech vlály prapory. I Amina si jich všimla. Na ulici a v oknech se kupili diváci. Zazněly fanfáry, zaržála auta a Amina koukala na indického potentáta. Družina knížecí se třpytila stříbrem a zlatem, a jak na ni svítilo slunce, vrhala svým leskem prasátka na všechny strany.
Pan Pučálka nic nezkazil, nic nespletl, všechno řekl, čemu ho naučili, jenomže trochu tiše, takže mu nikdo nerozuměl. Kníže mu podal ruku. Pak byl představen pan domácí. Fotografovali se. Kníže Ja‑Ratja‑Tra pohlížel dalekohledem na Aminu a ta na něho vyplázla jazyk.
Nato Vašek vylezl na Aminu a spustil indickou vlajku.
Vyšla slečna domácích z domu, od paty až k mašli růžová, uklonila se a podala knížeti kytici růží. Kníže poděkoval, příjemně dotčen krásou Boženky domácích.
– Das ist meine,1 – ozval se honem pan domácí, když viděl, že se jeho dítě urozenému cizinci líbí.
Vešli do domu. Dva tlumočníci vysvětlili, že si kníže Ja‑Ratja‑Tra přeje pohladit Aminu. Vedl ho tedy nahoru.
Amina se kupodivu chovala k vzácnému hostu přítulně. Tahala ho za rukáv a olizovala mu turban. Nato se pak všichni přítomní, mezi nimi též zástupcové vlády a města, odebrali vedle k hostině.
Po slavnostních přípitcích na všechny strany seděli hosté upjatě a vážně. Pan domácí s nejlepším úmyslem rozptýlit smutné ticho zavolal na dcerušku: – Heleď, Boženko, zahraj, na piano tuhletu Humoresku, ať se drobet zasmějem!
Knížeti se líbila Boženka domácích a nechtěl se hnout z místa, třebaže jeho sekretář netrpělivě již vstával a připomínal, že již měli být v muzeu a pak že je ještě dnes očekávají na Karlštejně. Kníže
vždy jen mávl rukou, a ač mluvil čistou indičtinou, každý rozuměl, že říkal:
– No, to je toho, tak teď nepojedem nikam a už mě neotravuj, nebo tě dám vyhodit!
¹ To je moje. Pozn. red.
Obecná nálada stávala se stále srdečnější. Kníže Ja‑Ratja‑Tra sňal turban a tančil s paní Pučálkovou, paní ministrovou a nejdéle s Boženkou. Z té již nespustil po celou dobu oči. Zato na Aminu si v proudu zábavy a pití nikdo ani nevzdychl.