ministr a jeho žena
Táto, teď, když máme tolik peněz, nemůžeš přece chodit v té otřepa‑né peleríně. Musíš si koupit pořádnej kabát! – řekla paní Pučálková a měla pravdu.
V týdnu byl v bytě pana tajemníka Pučálky peněžní listonoš nejméně čtyřikrát a balíková pošta se zastavovala před domem s Aminou téměř denně. Zatímco muž se zásilkami stoupal nahoru, bavili se poštovní kočí a jeho kůň s Aminou. Ta natahovala krk a chytala kousky cukru nahoru jí házené. Rozpustilá kobyla stoupala na zadní nohy a přední natahovala po Amině. Někdy se Amině přece podařilo tak se vychýliti, že se se svou poštovní kolegyní srdečně pocuchala.
V kuchyni pošťák skládal dárky a dary, které Amině posílali dobří čtenáři a přátelé. Vždy, když listonoš odešel, sepjala paní tajemníková ruce a bědovala:
Bože, bože, co si s tím vším počneme! Tadyhle košík špenátu, tady karfiól. Amino, podívej, co jsi dostala.
Najednou se paní Pučálková ohlédla do kouta po muži a musela se zlobit:
No ne, Vašku, jseš ty ale vobleza mlsnej. No, ale víš, že se nesty‑díš sníst celou krabičku hořických trubiček!
Paní Pučálková chroustala zbytek oplatek, a když se olízla, mínila, že je to velká škoda, proč to raději neposlali dětem do Přeštic! Na dně krabičky bylo psaníčko Amině. Stálo tam:
Aminko, papej, papej a nedrob. To ti posílá malá Alenka, když máš dlouhý krček, také jez dlouhou trubičku.
Chudáčku Alenko, – a paní se podívala přísně na manžela, – kdy‑bys věděla, kdo to Amince sežral…!
Nono, jen nebuď sentimentální, – řekl pan Pučálka přísně.
Odpoledne se připravovali, že půjdou koupit svrchník.
A ty si taky opatříš nový klobouk a nějaký to hedvábí na sebe, – poručil pan tajemník a paní jen skromně přitakala.
Jak myslíš, Vašíčku, to víš, že tě raději poslechnu, protože vím, že co ty řekneš, to platí.
Pan Pučálka si složil pelerínu přes ruku, vypjal hruď a vyšli. Před domem stál pan domácí a srdečně je pozdravoval.
Tak kampak, kam, vzácný pane?
Viděla to Amina, viděl to celý dům z oken, jak pan domácí se před paní Pučálkovou poklonil, a nedosti na tom, i ručku políbil. Panu tajemníkovi upadla při té ceremonii pelerína na zem a hodnou chvíli po ní nervózně přešlapoval.
Do toho všeho uctivého zmatku přijela před dům dvě černá auta; tři dámy a čtyři páni vystoupili a obdivovali Aminu v okně. Dámy měly krásné kostýmy a chtěly jít do domu, když paní Pučálková je odstrčila od domovních vrat a s výkřikem:
Ježíšmarjá, to je paní ministrová, a my nemáme uklizeno! – se hnala nahoru do bytu.
Panu tajemníkovi se zdálo, že má hanbou červené zuby, když byl paní ministrové, paní sekční šéfové a paní vrchní ředitelové představován. Chtěl omluvit ukvapené jednání své choti, ale více coural pelerínu po zemi, než mluvil. Řekl jen, že žena nikam nepřijde a že nemá žádné vychování. Hned se však zarazil nad tím, co pronesl, a jedinou útěchou mu bylo, že to žena neslyšela.
Račte, milostivá paní, nahoru, jen račte… zatracená pelerína, ta vypadá, kde jenom jsem ji tak umazal? Jen račte, pane vládní rado, pardon, pane ministře. – A pan tajemník drtil slova jako silniční válec kamení.
Napřed šly dámy, pak pan ministr a tři vysocí páni, za nimi teprve pan Pučálka а k nim se přidal pan domácí, který, když slyšel, že je to pravý ministr, nedal už bouřku na hlavu. Partaj v prvním patře měla pootevřené dveře a z nich koukalo pět nosů. Když šla společnost s panem Pučálkou mimo, dělala, jako by nic nepozorovala. Ale někdo za dveřmi sletěl ze židle a ozval se pláč a hádka:
… to se ví, že ňáká kanimůra přijela v automobilu, tak necháš všeho a musíš to vidět. A sám jsi tam lez taky…
Já tam na ně jdu a dám tomu sprosťákovi pár facek! – jal se tišit pan domácí významné hosty pana tajemníka. A než vešli návštěvníci do bytu pana Pučálky, slyšeli křičet domácího:
Vy vole jeden, jak si můžete troufat říci paní ministrovej kani‑můra. Víte, vy nešťastníku, že vás to bude stát existenci? Víte vy
vůbec, co je to za čest, že sem taková osobnost k nám do domu vejde, a vy křičíte přes celej dům, že to je…
Pan tajemník strčil posledního pana sekčního šéfa dovnitř a přibouchl dveře, aby už nic z toho neslyšeli.
Nezlobte se na nás, milá paní Pučálková, že vás obtěžujeme, ale mám ráda zvířata, a sotva jsem se dočetla o vaší žirafě, přála jsem si ji aspoň pohladiti.
Moje žena vám, milostivá paní, o ničem jiném nemluví než o vaší Amině, – přiznal sám pan ministr.
Takový nepořádek tu máme. To si nikdy neodpustím, že jste k nám, prosím, ráčili přijít, když nemáme uklizeno.
Vešli do pokoje a od okna na ně Amina vystrkovala zadní část.
Aminko, pojď, otoč se hezky, tady milostivé dámy přišly, pojď se poklonit, – tahal Aminu od okna pan tajemník, ale marně. Amina si hrála s kouskem prádla. Dole na ulici bylo plno lidí, kteří se smáli, jak Amina vyvádí. Skutečně. Amina dovedla pochopit, že lidi baví takové věci, a proto utírala s hadrem v hubě římsu v prvním patře a hned zas nahoře vikýř. Nejvíc zaburácela ulice, když se v okně prvního patra objevil ještě rozčilený pan domácí a Amina mu přetřela tvář utěrkou umazanou od sazí.
Řehtala se ulice dole, smál se tomu pak i pan domácí a běžel s černým obličejem nahoru k Pučálkovům. – Počkej, to se mi hodí, já teď udělám velkou legraci před ministrem! – šeptal si nedočkavě, a když k hrůze všech otevřel, zvolal vesele:
Tak se na to podívejte, pane ministře, já se jmenuju Červený, a sem černej, hehehehehehe.
Pan domácí se dlouho srdečně smál, a teprve za dlouhou chvíli, když vysvětlil, že mu to udělala Amina, se také druzí trochu pousmáli.
Amina dostala vyhubováno a paní ministrové se velmi líbilo, jak vážně naslouchá domluvám pana tajemníka Pučálky a jak se k němu krkem lísá.
Víte, milostivá paní ministrová, to ona mi slibuje, že už to více‑krát neudělá, – chlubil se pan Pučálka.
A panstvo neustále jen říkalo:
Ohromné, to je ohromné.
Amině se líbil lorňon paní sekční šéfové. Pokukovala, podivovala se lesklé tyčince s brýlemi.
Nu, tak se podívej! – pravil blahosklonně pan sekční šéf a při‑strčil lorňon k Aminině čumáku. Všichni se rozesmáli, vidouce, jak Amina vážně natahuje krk a mrká na lorňon.
Přišel z kuchyně umytý pan domácí s ručníkem, a když viděl, jak
Amina na pana sekčního šéfa mrká, řekl s upřímnou radostí: – Zatracená potvora chytrá, vona to tak šibalsky s těma vočima umí, jako kdyby vašnostu chtěla svádět.
Amina byla čím dál tím milejší. Lízala dámám lakové střevíčky, pan ministr jí dával k uchu zlaté hodinky se zvonkem. Amina si mu vlezla předníma nohama na klín, cuchala mu vlasy, a nakonec mu ukousla kus zelené kravaty. Smíchu pak nebylo konce a sám pan tajemník se zdvořile pochechtával, když viděl, že panstvo se baví.
Vstoupila do pokoje roztomilá dceruška pana domácího a přinesla jemné občerstvení. Pan domácí už docela mile a způsobně žádal za prominutí, aby si to nikdo z dobrých lidí nevykládal ouskočně, že pro něho to bude pravá pocta, když milostivé krásné dámy a pánové
vypijí…
… tady u mýho nejlepšího nájemníka skleničku na zdraví milos‑tivé paní ministrové a na její lásku ke zvířatům, – řekl rozechvělým hlasem.
Tož se napili ze zdvořilosti a pan domácí ještě jednou zvedl skelný pohárek na zdraví Pučálkových.
Jsou to, pane ministře, doopravdy dobrý a poctivý lidi. Takový‑ho úředníka, já vám řeknu, pane ministře, jako tuhle můj Pučálka, takovejch tam máte málo. To mi věřte.
Pan tajemník div na kolenou neprosil pana domácího, aby už mlčel. Paní ministrová se ráda zdržela, když slyšela vyprávět o Amině, jak se dostala do rodiny. Paní Pučálková při čaji se rozpovídala ještě o dětech. Páni kouřili v kuchyni. U okna ukazoval pan domácí panu ministrovi dvorek se zahradou a vysvětloval:
Já si myslím, vašnosti pane ministře, že když jednou tady v mým domě žirafa je a je k tomu zahrada, nač oni mají zařizovat ňákou tu zoologii jinde, když se to dá udělat u mne.
Ale vždyť je to malé, – smál se pan ministr.
Proč malé? Praha není žádný miliónový město, a než nějakou zastrčenou zahradu tamhle v tramtárii někde u Troje, raději malou zoologickou zahrádku, ale pořádnou. Kdopak takovej kraj světa pude, a tady je to na ráně! A vejde se toho sem taky dost. Toť se ví, pro slony by to tu nebylo, o ty však taky nikdo nestojí. Hlavní atrakcí naší zoologické zahrady by byla Pučálkovic žirafa.
Právě proto bude třeba jednat o to, aby se dostala do pořádného parku.
Rozumím dobře, pane ministře, to jako, že byste Aminu nám vzali?
Totiž vzali, jak to vzali? Po vzájemné dohodě by zvíře bylo pře‑necháno správě zooparku.
Pan domácí na ta slova by se snad byl rozehnal po panu ministrovi, ale vtom se venku ozvalo:
Hoří, hoří!
Naproti v ulici hořelo nějaké skladiště beden. Pan ministr a ostatní chtěli běžeti dolů k telefonu. Ale již byli u ohně hasiči a policie: Aminu zahnali od okna, aby si zbytečně nespálila nos, a sami se dívali na požár.
Z hořícího domu vybíhali ženy a muži s dětmi a hasiči vynášeli nějaké staré lidi. Vztyčili žebříky a začali pálit do ohně z hadic.
Do výkřiku píšťal a trubek zvonilo rozbité sklo z oken. Požár se roztékal po celé střeše a vléval se již na sousední budovu. Zář a hluk venku zajímaly náramně též Aminu v pokoji. Okno však bylo napěchováno hosty a domácími. Nikdo si jí nevšímal. Tahala paní Pučálko‑
vou za rukáv, ale ta nic. Začala se tedy otírat o sukně paní ministrové a paní vrchní ředitelové, ale ty také nic. To Aminu dopalovalo, vrátila se do kuchyně a drbala se zlostně čelem o strop.
Přijely další požární stanice a oheň se šířil. Bylo nutno od okna odejíti, a neboť po římsách domu lezli hasiči a hledali místo, kam by mohli opříti žebřík a odtud pak stříkat. Na tu chviličku čekala Amina, a jakmile bylo první okno volné, vlezla do něho. Natáhla krk daleko k nejbližší hadici a chtěla olizovat vodu… Hasiči na žebřících vypadali jako mouchy na mucholapce. Tu pojednou Amina chytla nejvýše stříkajícího hasiče za pás a i s hadicí ho vyzvedla, takže voda dopadala přímo do jádra ohně. Nastalo zděšení. Rázem ostatní mužstvo sjelo dolů z Aminina dosahu. Ale když viděli, že muž v tlamě žirafy je klidný a cítí se bezpečný, hnali mu největší proud vody. A Amina jím točila nad ohněm jako přístavní jeřáb balíkem bavlny nad lodí.
Dole zarazili vodu a Amina zalezla i s milým hasičem, umáčeným a zamazaným, rovnou do pokoje k Pučálkům. Tam se chrabrý muž pražského sboru hlásil přímo panu ministrovi. Řekl, že se nebojí. Amina dostala napít, pak zajíst dvě jablka a popadla znovu muže s hadicí a marš s ním zase k ohni. Vycítila, že voda chladí, a proto mířila vždy tam, odkud to pálilo. Pak si vzal muž v tlamě Aminy ještě jednu hadici a oheň uspal.
Do půlnoci policie a vojsko udržovaly s námahou pořádek, aby davy lidí nezacpaly Bratislavskou ulici. Ještě v noci vyšlo několik zvláštních vydání. Na Smíchově a v Košířích se v hostincích vyprá‑
vělo, že na Žižkově prý nějaký Pučálka hodil ministrovu ženu do ohně a ministra že roztrhal vzteklý pes.