Pučálkovic domácí se skládal z viržinka v ústech a ze tří domů na Žižkově. Mimo to měl ještě ženu a dceru, avšak o ty už se staral méně.
Vešel, rozhlédl se a místo pozdravu řekl:
Potřebovali byste to vymalovat!
Pan tajemník nebyl schopen slova, jen paní Pučálková se mile pýřila a jako holčička prosila za odpuštění, že nemají uklizeno.
Ale prosím vás, – odbyl ji s největším klidem pan domácí, – dyť to tu máte hezký. Jen kdyby to každej u mne měl tak v pořádku jako vy; kdybyste viděli ty pod vámi, co tam mají špíny. Kdepak máte děti?
A to jo, – řekl pan domácí, když mu paní Pučálková vysvětlila, že děti jsou u tety a u babičky v Přešticích.
Amina byla zahnána do pokoje hned, jak se pan domácí ozval za dveřmi, a pan tajemník nedělal celou tu dobu, co jeho žena bavila pana domácího, nic jiného, než že umíral strachy, jestli se Amina neprozradí. Najednou však klika cvakla, dveře letí, a Amina z pokoje vchází do kuchyně. Pan domácí přestal zase jednou po dlouhém čase bafat, to však Amině nepřekáželo a tiše, aby nikoho nerušila, vytáhla si kýbl z rohu u truhlíku a způsobně se před panem domácím vyčurala. – Hromský dílo, to se mi, lidičky, líbí, jak vono to zvíře je čistotný! – pochvaloval si v údivu pan domácí.
Vážně, jako by šla platit činži, předstupovala Amina před pana domácího a oči z něho nespouštěla.
Aa, to von se jí líbí můj řetízek vod hodinek, – usoudil do‑mácí. Paní Pučálková však dobře věděla, že Amina má spadeno na zelenou vestu váženého hosta, proto Aminu hned zahnala do pokoje.
Pučálkovi čekali, kdy domácí začne vyhrožovat výpovědí, ten se však k tomu neměl a jen chodil po kuchyni a kouřil jako podolská cementárna. Nervózní pan tajemník konečně sám začal, že plně uznává, že způsobil zmatek a nepořádek v domě a že samozřejmě by to takhle nešlo, ale slibuje, že Aminu dá pryč a že i nahradí škodu, kterou snad, ač neradi…
Bože můj, já mám muže mezka! zlobila se paní Pučálková za dveřmi pokoje, když slyšela, jak pan tajemník vlastně prosí o výpověď, prstem na ústech ukazovala Amině, že musí být zticha, a přiložila ucho na klíčovou dírku, aby slyšela, co domácí odpoví. Ale pan domácí nechal na svůj názor čekat. Napřed otevřel dvířka u kamen, zeptal se, jak hoří plotna, a pak teprve začal:
Můžu vám říct, pane Pučálko, že jsem s váma spokojenej. Jestli někdo dělá nečistotu a nepořádek v domě, tak to jsou ty dole. Minule v neděli šla žena v šest ráno do kostela a von šel vožralej domů. Věřil byste, že já už jsem jim tam musel dávat třikrát spravovat, s vodpuštěním, že to tak sprostě řeknu – pisoár. S váma jsem spokojenej, a proto k vám jako přicházím, abych vám přímo řek, že by mi na tom záleželo, abyste tu vaši žirafu nedávali z domu.
Ona to žirafa není, pane domácí, to oni v novinách tomu nero‑zumějí. Naše Amina je krkatá doga bernardýnovitá, tedy pes, pane domácí, – ohradil se nesměle, přece však přesvědčivě pan tajemník Pučálka.
No, to je konečně jedno, ať je, co je, ale chytrý zvíře to je. A řek‑nu vám, že se o tom případu a vůbec o celé té vaší Amině bude moc mluvit. Proto si myslím, abyste se nestěhovali, a i kdyby nakrásně vás někdo lákal, poraďte se napřed se mnou.
Amina vzala tlamou za kliku a v tu chvíli paní Pučálková vpadla do kuchyně jako Braniboři do Čech.
Říkám tady, milostpaní, panu manželovi, abyste byli bez starosti a naopak, nic se s tím zvířetem neschovávali. Zrovna hodně buďte ve
vokně. Já bejt vámi, pane Pučálko, já bych měl zrovna na tom interes, aby vo mně hodně v novinách psali. Podívejte, co jiný dají za sta na inzeráty. Tady příkladně, že psali vo tom vašem případu, věříte, že jenom za včerejšek bylo u mě ňákejch osum lidí se ptát, nechci‑li prodat dům? Já tedy nechci, ale jak hned lidi vo člověku vědí! Já vám říkám, že ta žirafa, či jak říkáte ten pes, vám přinese velký štěstí. Uvidíte, že na mý slova dojde!
Pan domácí znovu ujistil pana Pučálku naprostou spokojeností, a když odešel, bylo v bytě dlouhou chvíli ticho, a ještě déle zápach po kouři.
Večer se dívali paní a pan Pučálka z okna a přes ně natahovala krk
Amina. Lidé dole si mohli natrhnout ohryzky, jak se vydrželi dívat nahoru do druhého patra… Dokonce i automobily zastavily a panstvo v dlouhých kabátech si nechalo vykládat, že tam nahoře mají žirafu, která zadržela člověka mezi nebem a zemí. Známí i docela neznámí uctivě zdravili nahoru k Pučálkovům do oken a nejen paní a pán, ale i Amina se naučila na každý pozdrav kývati hlavou.
Četli jste večerník? – ptala se hokyně, – je tam o vás celá stránka.
Jdi pro to dolů! – hnal pan tajemník ženu a paní Pučálková si už na schodech svítila na obrázek, představující ji, jak sedí v kuchyni a jak jí Amina za hlavou vyrůstá s vyplazeným jazykem.
Moc se tam šklebím, to já nemívám ve zvyku, – hájila svou krásu paní Pučálková, když odevzdávala večerník manželovi.
Rozsvítili a pan tajemník četl nahlas. Paní s Aminou u kamen poslouchaly:
Kus nejspokojenější Afriky v rodině prostého státního zaměstnance.
Zase jednou po čase se o Praze mluví po celém světě příjemně bez škodlivé tendence nepřátel našeho národa. Dnešní pařížské listy se rozepisují o šťastné nehodě, která se udála předevčírem v Bratislavské ulici na Žižkově, kde mladá žirafa, doma vychovávaná, zachytila z okna vypadlého pana Václava Pučálku, poštovního úředníka. Ovšem, jak už se to stává pravidlem, francouzské i londýnské listy komolí jméno a místo pana Václava Pučálky píší Vaklaf Petschek. Nám jde však o to, pověděti našemu čtenáři několik zajímavých podrobností o žirafě Amině a jejích pánech.
Navštívili jsme, jedni z prvních, rodinu Pučálkových a přinášíme obrázek paní Pučálkové, která v době neštěstí nebyla doma. Dva měsíce nežila s mužem, a teprve když se z novin dověděla o neštěstí, vrátila se k němu. Děti nemají, ač pan Pu-
čálka má děti rád a každou středu odpoledne sebere kdejaké děcko a jde s nimi do cirkusu.
Paní je přepadlá, je vidět, že podivínstvím svého muže strašně trpí, a Amina je jediná její radost, které si smí postěžovat…
Paní Pučálková s rukama sepjatýma a s ústy dokořán strnula.
Také její muž náhle ustal ve čtení a vyvalil oči.
V článku bylo dál ještě, že ustrašenost paní Pučálkové neznala mezí. Její muž jí nedovolí ani mluvit, ani stýkat se s kým.
Jak úžasnou práci to dalo reportérovi, než přiměl ubohou ženu, aby bez obavy se nechala vyfotografovati. Se slzami v nevyspalých očích se bránila a prosila, aby její muž se to nikdy nedověděl. Je podivín, řekla, a kolik bolesti a zažitého utrpení bylo v jejím hlase, to nelze vypsati, – stálo v interviewu.
Andulo, cos mi to udělala! – zalomil rukama zničený pan ta‑jemník a paní Pučálková, ačkoliv chtěla snad něco říci, najednou se svalila do truhlíku, na němž seděla.
Na stole ležely zmačkané noviny s obrázkem paní a Aminy a na posteli v pokoji polomrtvá paní Pučálková. Dveře byly zotvírány. Amina olizovala studené čelo paní Pučálkové, když se pan tajemník přihnal s doktorem.
Stále přikládejte obklady, pane Pučálko, – nařídil lékař. – Kdyby horečka z devětatřicíti a půl neklesla, telegrafujte pro děti.
Celou noc paní Pučálková blouznila. – Vašku, děti, Amino, utíkejte, rychle, ježíšmarjájosefe, utíkejte, děti, budou vás fotografovat! – křičela v horečce.
Aninko, já jsem u tebe! To jsem já, tvůj Vašek, nic se neboj, – ujišťoval ženu pan tajemník, ale paní blouznila dál.
Amino, spolkni ho, toho chlapa, i s těma dřevěnýma nohama. Hahaha, ty tomu věříš. Kdo vám to řekl, kdo vám to řekl, vždyť jsem šťastná. Neutíkej, Vašíčku, kam běžíš, nenechávej nás tady. Dejte ty noviny pryč. Bože můj, Amino, nejez ty noviny, umřeš, jsou otrávené. Proč mě můj vlastní muž shazuje z okna? Co když mě Amina nezachytí? Mé děti, moje děti, ach bože, bože…
Do rána byla celá postel promáčena od vody, kterou pan tajemník lil na svou paní. Když nemocná za svítání otevřela oči, viděla na svých nohou hlavu Aminy a na zemi zimníkem přikrytého pana tajemníka. Spal schoulený a tetelící se.
Májové slunce zahřálo celý byt a nemocná rodina se vzpamatovala. Ještě dopoledne běžel pan tajemník Pučálka do redakce „Růžového kavalíra“, jehož večerník mu tak zhanobil domácí klid.
Když přišel domů, nervově churavá paní mu podávala dopis.
Je to rekomando, já to otevřela, jestli snad to není z Přeštic, že děti stůňou, ale je to od nějaké firmy a posílají ti peníze.
Vaše blahorodí.
Je nám ctí, že Vám můžeme zaslati šek na čtyři tisíce korun, pakliže dovolíte, abychom se ve své inzerci odvolali na hrdinnou Vaši příhodu. Račte nám obratem potvrditi, že souhlasíte, bude‑li inzerát zníti:
Jen v prádle LANA ejchuchu, mě udržela Amina ve vzduchu.
Václav Pučálka, vrchní poštovní tajemník
Pan Pučálka popadl klobouk a letěl na firmu, která si dovolila použíti jeho jméno k reklamě. Vyběhl z domova se slovy: – Za nic na světě se něco takového nesmějí opovážit udělati. – Vrátil se však s hlavou svěšenou a zničený.
Copak, ty jsi jim ty peníze nevrátil? – ptala se paní.
Ale vrátil!
Tak co, přece když jsi jim peníze vrátil, tak si nesmějí nic tako‑vého dovolit.
Prosím tě, tobě se to řekne, nesmějí dovolit. Já jim to vrátil a oni mě umluvili, a nakonec mi vecpali do rukou hele co…
A pan tajemník Pučálka vyjmul z náprsní kapsy deset tisíc korun.