Jedenkráte zase když chodil Ježíš se svatým Petrem po tom „širokém údolí“, přišli na rozcestí, kde se mnoho cest křižovalo; nevěděli, kterou se dát k nejbližší vesnici neb městečku.
„Počkej, pane, tamto vidím na poli sedláka ležet, zeptám se ho a on poví, kudy bychom se dali,“ řekl Petr; a jak řekl, tak udělal.
Muž ten ležel na břichu a hověl si.
Když se ho Petr ptal, nedal mu po dvakrát ani odpovědi, po třetí zdvihl líně nohu řka: „Tamtudy!“ – a více se ani nehnul.
„Pane, takového lenocha a nezdvořáka jsem jaktěživ neviděl, jako tento muž!“ zvěstoval Petr Pánu Ježíši a povídá, kterak ho sedlák odbyl. Šli tedy nazdařbůh.
O kousek dále potkali mladé děvče, která nesouc na hlavě džbán, lehkým krokem jako laňka cestou si kráčela.
I zeptal se jí Pán Ježíš, dobře-liž ke vsi tu jdou?
„Dobře, dobře, tamto se dejte vlevo – ale já raději půjdu s vámi ten kousek cesty a ukážu vám, abyste si nezašli,“ ochotně řeklo přívětivé děvče, a obrátíc se, šla s nimi kus cesty nazpět, až uviděli ves, pak vlídně pozdravila, pospíchajíc, kam dříve zaměřeno měla.
To se Petrovi náramně líbilo; i řekl Pánu Ježíši: „Pane, měl bys tomuto děvčeti za jeho zdvořilost nějakou milost udělit!“ „Dáme ji tomu lenochu!“ řekl Ježíš.
„To by jí věčná škoda bylo,“ skoro se rozkřikl Petr, „pomysli, pane, takový nezdvořilý chlap, a ona taková přívětivá, obratná děvčice, to by se k sobě nehodili.“
„Právě, Petře – ona má až dost, čeho se jemu nedostává. Kdyby měl ženu, jako je sám, shnili by oba, ale tato ho napraví a dobře se potom jí s ním povede.“
Petr musel dáti mistru za pravdu, ale líto mu bylo čiperného děvčete, že se dostati má lenochu.