Jedenkráte šli zase skrze jednu vesnici, a tu slyšeli z jedné chalupy veselý zpěv a píšťalu; i ptali se mimojdoucího vesničana, co se tam slaví, a on jim pověděl, že veselka chalupníkové dcery. Řekl tedy Ježíš Petrovi: „Pojď, Petře, vejdeme k mladým manželům, popřejeme jim štěstí a dáme dárek do hospodářství; avšak pamatuj, Petře, kromě chleba a soli ničehož nepřijmeme, poněvadž to jsou lidé chudí.“
Vešli tedy do stavení; hospodář je velmi upřímně přivítal, podal jim chléb a sůl a hned museli mezi svatebčany zasednout. Jakkoli však Ježíše nutili k jídlu, nepožil ničeho více mimo chléb. Petr, ač by rád byl koláče jedl, také se děkoval, připomínaje si mistrův zákaz. Než ale čím více se na ně díval, tím větší měl laskominy.
Když se mistr na chvilku ze sednice odstranil a hospodář opět Petra pobízel, aby si jen koláč vzal a na svého soudruha nedbal, když nechce jíst, nemoha se již přemoci, poslechl a koláčů plnou kapsu nastrkat si nechal. Jíst si ale netroufal, boje se, aby ho mistr neviděl. Ježíš svatebčanům štědře nadělil a šli dále. Petr by byl velmi rád do koláčů se pustil, ale před mistrem nemohl.
Vcházeli do lesa, a Petr vida, že mistr jaksi zamyšlen kupředu kráčí, zůstával pozadu, sáhl si do kapsy pro koláč a v rychlosti si kus ukousl. Tu se ale právě Ježíš po něm obrátil. Petr přikryl ústa dlaní, žvanec do ní vyplivl, hodil za sebe, a když se Ježíš ptal: „Petře, co to žvýkáš,“ odpověděl: „Nic!“ – Ježíš nechal ho při tom a šel, hlavu maje jako v zamyšlení skloněnou, dále. Petr toho opět použít chtěje, vytáhl si koláč a ukousl. Sotva ale začal žvýkat, Ježíš se zase obrátil, a že co to žvýká, se ptal. Petr jako předešle žvanec vytáhl, a hodě ho za sebe, řekl, že nic. – Tak to trvalo, až Petr všechny koláče rozžvýkal a za sebe zaházel, neboť mu pozření každého sousta Ježíš obrácením se po něm a otázkou, co žvýká, překazil.
Když poslední sousto za sebe hodil, povídá Pán Ježíš: „Petře, vrať se a seber několik těch niců, co jsi za sebe hodil, já zde na tebe počkám.“
Petr vyrozuměv z těch slov, že Ježíš lež jeho prohlídl, zahanben obrátil se do lesa. Když se vrátil, podávaje Pánu Ježíši, co v lese byl našel, pravil: „Pane, nic jiného jsem na cestě neviděl než toto: při zemi zdálo se mi, že to jsou žvanci, ale sbíraje jich, viděl jsem, že každý zakořeněn v zemi a že to ne žvanec, nýbrž jakási rostlina.“
„Je to rostlina, vyrostla z božího daru, jejž jsi, ty Petře, zaházel,“ odpověděl Ježíš. Petr prosil za odpuštění a Pán Ježíš mu odpustil.
Pak šli dále, a když přišli do nejbližší vesnice, vešel Pán Ježíš k jedné velmi chudé ženě a požádal ji, aby mu tu rostlinu, co Petr sesbíral, připravila, a když nevěděla kterak, Pán Ježíš jí pověděl, že se dělá s octem. Jídlo to, když připraveno bylo, Petrovi i ženě chutnalo – a byly prý to houby. Poněvadž ale vyrostly ze soust od chudého přijatých, chtěl Pán Ježíš, aby chudým lidem užitek z nich přináležel, a proto naučil tu chudou ženu je připravovati a pověděl jí, kde jich sbírati má, a proto se prý houby tak velmi plemení.
Že ale Petr ustavičně žvýkaje přece syt nebyl, proto prý též houby nesytí.